Kladiny.

Ty Kladinský rybníku,

proč tvá voda tmavá

každou hráz jak panská zpupnost

ihned protrhává?

Dneska skončí robotník

u tebe svou práci,

pozítří zas k stavbě hráze

dráb jej vyburácí.

Vlastní hroudu obdělat

ani chvíle není

pro to věčno, nekonečné

pánům lopocení.

Cop vrchního z Rychnova

na hrázi se míhá,

klesá někdo? padá zemdlen?

dráb nás důtky zdvihá.

Slaví, staví poddaní,

pot kamení smáčí,

vrchní jako černé peklo

nad nimi se mračí.

Zle mu někdo poradil,

co se musí státi,

má-li ta hráz dostavená

věky přetrvati.

„Dej prvního člověka,

který vstoupí na ni,

za živa tam zakopati,

neměj slitování.“

Tiše trávy zpívají,

hasnou hvězdy bledé,

chudý kramář po té hrázi

s majetkem svým jede.

Žena dřímá, děti spí,

a muž se psem táhne,

Bože věčný – znenadání

na všecky smrt sáhne.

Šedým jitrem výkřiky

proletěly temně,

zlomila je, zdusila

černá náruč země.

Celé malé spřežení

pod hrází se tratí:

vrchní káže bez milosti

živé zakopati.

Ještě chrapot pod zemí,

ještě ston – a zticha,

zticha jenom vrby šumí,

v rákosí to vzdychá.

Vrchní jako přimrazen

zrakem v zem se vpíjí – –

„Ech, ať pod mým karabáčem

celý kraj se svíjí!“

Neprotrhla se již hráz

od onoho rána,

sotva rok a den však minul

vrchnímu zní hrana.

Ty Kladinský rybníku,

co tvé vody chtějí?

Čí to stony od tvých břehů

o půlnoci znějí?

Vítr kvílí v rákosí,

ptáci hrůzou křičí,

a po hrázi praskot biče

jak sto hadů syčí.

A kdo se to jako červ

pod tím bičem svíjí?

Mrtvý vrchní – čert s ním orá,

nic mu nepromíjí.

Za ty rány rozdané,

za ty lidi štvané,

za ty slzy v celém kraji

v zemi zašlapané.

Orá, orá každou noc,

léta zapadají,

ale hříšné duše vinu

dosud nesmývají.

Měsíc svítí s vysoka,

tichne hudba stromů,

širou nocí starý šumař

ubírá se domů.

S houslemi jde pod paží,

div si neposkočí,

celý kraj v tom bílém světle

divně se s ním točí.

Od kříže tam v širý svět

čtyři cesty běží.

A hle! Před ním známý rybník

jak zrcadlo leží.

Kladiny. A po hrázi

lunou zaplavené

člověk k pluhu zapražený –

čert se za ním žene.

„Aj, pan vrchní z Rychnova,

hezky se to táhne?

Lehtá to, když milostpán

čert ti na hřbet, sáhne?

Rohatý! Jen popožeň!“

šumař volá v smíchu.

„Od biče jsem šňůrku ztratil,“

rozlehlo se v tichu.

A hned všecko zmizelo,

jen svit luny kane

na ty stopy slz a potu,

krve zaorané.

Ticho, ticho na břehu,

ani list se nehne –

jenom větřík vodu zčeří,

květ rákosí sehne.

Jitro první červánky

po rybníce hází,

vesničané vážně stojí

na Kladinské hrázi.

„Sem ta šňůrka čertovi

s biče uletěla.“

„Klanečník jak ruka – Bože –

ten rval kusy těla.“

„Na vrchního z Rychnova

jako ukovaný.“

„Takovým on v našem kraji

zastupoval pány.“

„Naše báby, dědkové

unesli ho stěží,

a my zříme řetěz němý

na zemi jak leží.“

„Leží – leží na chvíli,

než však rány zblednou,

naleznou se ruce jiné,

jež ho na nás zvednou!“