Klam.

Že nemám slz, teď smích jen mám...

Ku stolu mému sedl Klam,

otroku o volnosti zpíval,

nahotu žen mi ctností skrýval,

v pozadí lidských všedních dram

můj vzbouzel soucit, lásky plam,

a já byl dobrý, žití příval

o cíli nadějí mi zpíval...

A v ruku děcka, jež má hlad,

vtisk’ minci žití – na ni zřím,

a byl jsem nadšen tak a mlád,

že všecko mám a všecko zvím...

Ne, pravil Klam, – toť zvláštní kov,

toť zvláštní kov!

Tím vyplatit lze pouze rov!