Klamné jaro.

Což zavítalo jaro zas,

můj sivý v zlatý měníc vlas,

že dítkem zdám se býti nově?

Ne, ne! To jarní klam jen, vím,

zda jednou nohou nestojím

mdlý poutník v otevřeném rově?

Mám ze světa jen malý krok;

má hlava těžší je co rok,

a srdce ztratilo své šperky;

snad brzy vložíte mne v zem

a s mým vsadíte nápisem

tabulku pod nápis mé dcerky...

A pak, až přijde jaro zpět,

a všecko zlíbá jeho ret,

i k nám se hlásit bude;

leč nedbám jeho květných zdob,

jen pro dcerčin-li malý hrob

hrst drobných pomněnek mu zbude.