Klamné starosti a naděje.

Člověku se bohatému pole

Hojnou obrodilo úrodou,

Tak že nezbývalo ve stodole

Místa na žeň bohatou.

Tehdy boháč myslel sám u sebe:

„Co si mám počíti,

Kam s tou úrodou se díti,

Již mi přálo nebe?“ –

Konečně si řekl: „Vím,

Co učiním!

Pobořím své stodoly,

Vzdělám pak si věčších znovu,

A co úrody jest na poli,

Všecko zboží, jež svým zovu,

Shromáždím v ty nové stodoly.

Po té řeknu utěšené duši svojí:

Hle, ty statky stačí po mnohá ti leta

Na rozkoše rozmanité toho světa;

Nuže, odpočívej, hov si v pokoji,

Jez a pij a dobré mysli buď,

A svou rozkošemi opájej si hruď!“

K boháči však řekl Bůh:

„Blázne, této noci požádá se

I odejde od tebe tvůj duch.

A cos, neprohlédaje nic k spáse,

Připravoval jedno sobě,

Nedbaje tím krmiť chudé,

V krátké době

Čí to bude?

Všecko, což svým zoveš, mine

A tvá duše – zhyne!“

Boháči se tomu podobá

Každá lidská osoba,

Ježto poklady si zemské shromažďuje,

Bohatou však v Bohu býti nepečuje.