Klamný úsvit

MRAK MRAKŮ podoben hroznému netvoru

plazil se, polézal z podzemních ponorů

k napjatým tětivám pochmurných obzorů,

až slunce, luny tvář hněvivě brunátněla

a země dutým duněním se dlouho chvěla,

mrak černoblanatý, mrak strašné potopy

nad dÓmy, paláci, chýškami Evropy.

Vláďa se nevracel. „Ty muži-otče, víš-li,

že včera, předvčírem již všichni domů přišli,

jen syn náš nepřijel, nevzkázal, nepíše –

To bouřil tam a teď se bojí do říše –?

To tak se k Francii, té vábné, zrádné vine,

že den jak obláčky mu, jak náš potok plyne,

že zapomněl – ? Či, probůh, Krista Ježíše,

na loži hořícím v horečkách tam hoří, hyne – –?

Den druhý, třetí šel a přišla neděle,

kdy zvony vysoké volaly vesele,

„pojď, vstoupej k nebesům s modlitbou, písní ranní.“

V postranní kapličce svatyně zšeřelé

přesmutná, přetichá, vzdech tajíc, slzy, lkání

pokorně prosila o pomoc, smilování.

V pokojík otcův vstoup a pravil: „Nesu vzkaz

od syna vašeho – Je zdráv a líbá vás."

A z čapky šoferské, zpod dýnka, zpoza štítku

list podal stočený do uzounkého svitku:

Předrazí – přemilí – Dne není, hodiny,

bych nezabloudil k Vám, do dálné otčiny,

bych jako jitřní květ se tváří neobracel

na východ ke světlu, tesknotou nekrvácel.

A mnohdy bývá tak, jak by náhle vedle mne

Tvůj, mamko, zazněl šept, laskání dojemné

i hlasy našich vod a lesů tajemné.

Bezděky ohlédnu se, povstávám jak ve snu

a potkav skutečnost s povzdechem nazpět klesnu

a Věrka, v očích stesk a úsměv nesmělý

mne hladí po rukách: „Zas blouzníš, příteli – –?“

Přec nejdu, mamičko, však neplač, nesnes bych'

potupné panství jich, posupně vzpupný pych.

Přec, tati, zůstávám a zapřahám a cvičím

si draka divého a hněvem, hanbou křičím,

že desperátům těm čest, svět, zem vlastní ničím,

že pro hluk hostin svých, řičení řevných stran

neslyší, nevidí ten strašný uragan,

že přes utrpení a muka prožitá

ti bídně házejí meč, pušku do žita

a tihle spřádají a snují pikle zrádné.

Ach, tati, bojím se – Jak je to v knize knih,

cos často čitával do hodin půlnočních?

Dům v sobě rozdělen, že nestane, že padne –?

Tak váhám, zmítám se – Jsem jako v bouři strom.

Chci příval, blesky, hrom, chci pnout se do pohrom

a chci též hovořit s hvězdami, lunou – nésti

na větvích květ a plod, drobýtek svého štěstí,

nejbližším sloužit jen, když sladká Věrka má

teď po mně úzkostně tak tápe rukama,

když v očích něhu, jas, pod nima tmavá kola

mě chytá za ruku a v slzách, smíchu volá:

„Sem, sem ji vlož a viz a ciť, jak pohnulo se

to naše budoucí, bezmocné, bědné, bosé – –“

Mamičko, vidím tě před sebou, vím, vím jistě,

že slzy vyhrknou ti, stekou po tom listě

a tati rdouse vzdech ret zatíná i pěst –

Však věřte, žít chci, žít – jak vy mě zdvíhat, vést

ten puk náš, rosný květ, útlounkou ratolest,

a s ním a s Věrkou Vás horoucně zlíbat oba,

až zlo si zlomí vaz, až dojde, dozrá doba – –

Tu steskem nesmírným a žalem zajiklá

tvář vskutku zakryla a prudce zavzlykla.

Pak ticho nastalo – Obloha bledě matná

se nízko skláněla, list pro nikoho zlátna

se utrh s povzdechem a v prázdno marně hmátna

pokorně pokládal se na drn zahrádky.

Čas tlumil motorů svých hřmící obrátky,

jak chtěl by zastavit, jet zvolna nazpátky.

Trpěla, trápila se, třebas nezavzdychla,

nevzlykla před ním už, jen choulila se, tichla,

jen v dálku dívala, dusila v hrdle vzdech,

trpělka za mrazů, květ zimní na oknech.

Tu zvýšil pozornost – Vznět minul, ustyd' plamen,

jenž prudce šlehával ze žhoucích dlaní, ramen.

Však přišlo přátelství a přišel věrný klid,

jenž zavčas zachytil hněv, slovo hrdě zpychlé,

všem vadám usmál se, odpouštěl snadno, rychle.

A přišel sladký zvyk bok po boku si dlít

a vděčnost veliká za lásku, za děti,

za nepočítané, nezřené oběti,

a úcta, uznání, že přirozeně bystrá

je v žití praktickém nad něho, pána, mistra,

že chtíc již tady žít s jasnýma očima

se s každou hodinou přivítá, objímá,

že kráčí bezpečně bílýma nohama

po ostrých okrajích černého neznáma,

že, věrný služebník vždy, s usměvavou tváří

dům vede pečlivě, pozorně hospodaří,

že ve tmách nebloudí, neslábne, neklesá

na něho, děti zříc, na zářná nebesa –

l stál s ní v pokojích, zahrádce, na dvoře

o dávných dobách jich, o dětech hovoře,

až kůra bolesti pod teplem něhy tála,

až přec se přímila, vzpomínkám pousmála.

Když ticho večerní pak domem kráčelo

a ruce tíživé jí kladlo na čelo

a zrakem antických soch, netečného blázna

se tupě dívalo do nemluvného prázdna –:

ke knize zaved' ji, z níž pil jak červánky

s květinou, skřivánky ze stinné studánky

a volal: „Pojď a viz, je hluboká, je čistá

jak v bibli Kralické vybraná, svatá místa.“

A jindy váhavě vzal jak by v rozpacích

odřený svazeček a s něhou ve zracích

hovořil: „Vzpomínáš? Nad touto knížkou spolu

jsme zachvívali se u žasnoucího stolu

jak lunou líbeznou líbané lístky stvolu,

až sladká souvětí a slova úchvatná

nás unášela tam v prostranství závratná.“

A jindy zvábil ji, by u radia tiše

chytala z nadzemských sfer, ze světelné výše

šum luhů, hájů, vod, duetta přesladká

Jeníka, Mařenky, tišení robátka,

až sáhla jako v snách do udivených kláves.

A jindy za dcerou ji, za vnoučaty zavez,

by domem bloudil pak, ztracený hledal den

a za ní rozjel se, rozteskněn, roztoužen –

Jak vstanou, zamávnou mečíky oziminy,

když vlídné vánky jim ovanou omrzliny

a v korbách zelených sníh kvapně odvezou

do stružek svítivých, do stínů pod mezou:

tak ochráněna jím, svým štítem, pavezou,

a dechem lásky, něhy ovívaná jemně

se zvolna zdvihala se zkřehlé, tvrdé země,

až jednou pravila: „Viď, Vláďův divý drak

je nové auto jen, ne letoun, bombarďák?“

„Ach, toho lekala ses na večer i zrána,

ty myško úzkostná, hrdličko polekaná –

Vždyť drahou, posvátnou mu Věrka požehnaná

a svatým života plod, sladké robátko,

na něž tak čekali, jež přijde za krátko.“

„A ono přissaje se, prsty, pěstičkami

ho pevně zachytí, povede svými cestičkami,

že stane, zůstane a jednou sejde s námi –

Ó, muži, příteli, již plakat nebudu,

jen modlit, klanět se Věčnému, osudu.“

Jak podrost huňatý, vehnaný do pohromy

vicherním vířením se vzpřímí nad polomy

a píseň zapěje zas víry, naděje,

když slunce mateřsky se z mraků usměje:

tak hlavy vlasaté i stářím skleslé, lysé

k blaženým blankytům blouznivě zdvihaly se

a země smutků, slz, smrtelných záchvěvů

zázrakem měnila se v zemi úsměvů.

Šli, před ním stanuli s lopatou na rameni.

„Kam, bratři, rodáci, radostí omámení?“

„Do temnot podkopů, v podzemí, v podkamení.

Za třemi horami, řekami, za lesem

tím zámkem zbojnickým v základech zatřesem,

až v půli puknou zdi a vrazi hlavu srazí.“

„Ach, vím, vím, poznávám již, kovkopi mí drazí.

Zavití, zahryzlí do kukly krásných snů

umíte hrabat, hrýzt v mlčícím nehlesnu,

umíte, hlodavci mí, oslepení krti

bez nářků vrhnout se do černé jámy smrti.

Leč dovedete též uprostřed ran a muk

být velkým mlčivcem, být Janem z Nepomuk,

až kati s rozkoší vás budou bít a bít,

že bude stříkat krev a maso v ranách hnít,

až vyrvou z prsou, úst tajemství pod pečetí –?

Jen zlosyn nejtvrdší by snes ten stupeň třetí.“

Hodiny horečně se hnaly, hip, hip, tik.

Šíp šikmých paprsků skrz horní okno vnik,

na stěně protější probodl pnící tělo,

až krví mokvalo zas, v mukách pnělo, chvělo.

Mladistvý učitel, před rokem právě ženat,

zaslechl ženu svou i sebe těžce sténat

a jako nářků zeď, jak jitřní jíní zbled.

Kapitán, pensista, upíral v dálku hled:

Proč váhal, uvěřil, tak dětsky, nesmyslně?

Proč tenkrát neprchal povinnost přísně plně –?

Tam moh by bránit se a zabít zabíjen.

Zde z lidství, mužnosti do naha vysvlečen

jen bude jako pes do jámy zavlečen –

Leč třetí: „Máš strach?“ „Mám.“

„O sebe, viď?“ „Též, však nejvíc o vás.“

„Eh, pane ze Strašic – Už chystaný ten provaz

na šíji nehodí nám ruka prokletá,

už v zimě, do jara, nejpozději do léta

ji srazí Anglie, Francie rozjetá.“

„Tak víš to určitě –? Oh, dětští spiritisti,

pokorní, pokojní, leč tak svou pravdou jistí,

že vykřikujete v ulicích, na rohu;

Vše známe, nad vás vždy jsme, prví po Bohu!“

„Oh, vy mdlí slaboši, skeptici, defaitisté,

co všechny studánky, prameny zkalili jste!“

„Byl Kovář slabochem –? A kázal: Klid, klid, klid –

Je snadno pobouřit zdeptaný národ, lid.

Co dál však –? Za hrůzy, nesmírné oběti

jen tvrdší zajetí, jen zkáza, prokletí

na dlouhá, na všechna snad, Bože, století –

Bez zbraní –! Daleko pokrevní, přítel, známý –

a malí, maličtí jak myš – obstouplí, sami

u řek svých plačících, v táboru pod horami – –!

Oh, bratři, pro dítky, pro příštích těžký pláč,

že všechno prohrál jim zoufalstvím hnaný hráč,

postůjte, zastavte, až aspoň zorou zřejmou

okraje oblaků se zanítí a vzejmou – – – –

Zřel, úpěl za nimi: Předčasní spiklenci,

blouzniví vzbouřenci jen v inteligenci!

Ach, zvládnout, zachytit váš vůz se řítící

se srázu strmého podminovanou silnicí,

byť praskly páže mé! Však nic, nic nezadrží

zděšené spřežení nad rozšklebenou strží.

Co výkřik varovný –? Co ostří slovních půtek –?

Co umu – bludičky blikavý, bědný knůtek –?

Jen nutnost osudná – jen nevýslovný smutek –

Jste hlídač půlnoční, jenž hrůzou zmámený

podpírá letící krov hlavou, rameny –

jste žertva živící svým tukem plameny –

jste zrno, semínko, jemuž je odumřít,

by kraj zas zavlnil se zlatem pšenky, žit – – –

Čas velkých úklidů a prázdna v kraji nastal.

Nejprve procházet se po lučinách přestal

chraplavý basista náš, urousaný chřástal,

pak sladké nástroje drozd, stehlík, špaček, kos

hodili do žita na opar krátkých ros.

A spěla senoseč a spěly žně a s polí

poslední žebřiňák již kolébaví voli

vytáhli váhavě k mlátičkám u stodoly.

Pak už jen těžký vůz pln stonů, únavy

pod tíhou cukrovky, zemáků, otavy

zapadal do bláta po osy, nápravy.

Pak tulák-severák, v háv rudý oblečený,

paběrky polem hnal, přes palouk posečený

a marně naháčci, ustydlé ocúny,

prosily osyk, vrb prořídlé koruny

o trochu paprsků ze slunce, od luny.

A zem již podmítkou do kořán zotvírána,

o dary obraná, se každičkého rána

do vlhké vaty mlh, do vláken ukládá,

která jí tkadleček podzimu upřádá,

teď k horám, oblakům až v samé poledne,

s tesklivým úsměvem váhavě pohlédne,

při tklivém klekání se zimomřivě halí

v křičících pasáčků rozvláté, rudé šály.

Teď Stáňa každý den přes hlavy čeledi

na sýpky prohnuté se dlouze zahledí,

se zemí účtuje, do noci pročítá

neklamné důkazy, svědectví očitá,

že Bůh vždy oráči milostně požehnává,

když s raním ptáčetem k oslavě díla vstává,

že rád mu pomáhá na cestě do blaha,

když sebe s čeládkou, zviřátky zapřahá

a v poli prodlévá, pomodlí Anděl Páně.

I volá na Naďku radostně, uchvátaně:

„Hleď, hleď, co zlatého, smavého obilí

z těch holin bývalých jsme, planin dobyli,

ač sucha hrozila a bouře zlobily,

co dala tvoje stáj vazákem chrastíc krotce,

co chlévce, kurníky a uřičené kotce,

až k zemi srazilas nadmutou režii.

Ach, Naďko, milenko má, druhu, společníku.

Věř, v létě nemyslím, necítím, nežiji,

jen štvu se. Nyní však pln pokory a díků

k těm polím, pastvinám, věčnému Pomocníku

chtěl bych si zajásat i kleknout, modlit se –

Ó, ještě jeden rok, dva nejvýš, nejvíce

a jako na slunci umytá radlice,

jak nová podkova, v písance dětí listy

ten dvorec koupený bez poskvrn bude, čistý,

docela tvůj a můj, našeho rodu, náš,

živitel budoucích, ochránce, štít a stráž –“

A do té slávy dnů, na ozářené hlavy

pěst náhle dopadla všemocných pánů, správy,

pěst těžká, sveřepá – – Nevěře čet a čet,

jak zimou zachvíval, jak zábal mrtvých bled'

a náhle zbrunátněl, zakřičel divě cosi,

jako by tíhou vší, v rozběhu prudkém, bosý

našlápl na hřebík, na ostří břitké kosy.

Nahlédla Naděžda. Tu o dech zápole

jen hlavou ukázal na přípis na stole.

Když někde opodál, v blízkosti, u sousedů

pro plachých ptáčat pláč a pohromu a bědu

s třeštivým třeskotem od hlavy k patě dolů

klín hromu ohnivý se řítí po topolu,

osyka oněmí a k zemi se až ohne

před ranou rachotnou, rudou rukou ohně

a vstává, přímí se za chvíli teprve,

by hrůzu šeptala rtem bledým, bez krve.

Tak Naďka zlekaná se skláněla, až sklesla

bez vzdechu, posunku do proutěného křesla,

rty úzce sevřené, zrak přísně upjatý

na list ten na klíně, list vzpupný, proklatý:

Kde jsi teď, naději, ty třepetavá písni

nad tímto údolím starostí, strastí, tísní –

bělostná hrdličko, jíž křidélka krev třísní –

jásavý skřivánku, jenž kroužils oblohou

a nyní umrzlý mi ležíš u nohou –

ubitý sne náš – –? Což já – – Žena vždy je vzdání

do rukou osudu, mužových, dětských dlaní,

do ticha pokory, velkosti odříkání – –

Ať tísní v bytě nás, dotěrný dohlídač,

ať béře ten svůj plat, všech plodů ujidač –

přec zbude sousto, kout pro dětí smích a pláč –

Snesu to. Co však ty, můj milovaný druhu,

všemocný vladaři těch plání, polí, luhů –?

Dovedeš pro náš sen a lásku, smavé dítky

s posměšnou pohrdou příkazy přijmout výtky,

ty muži, miláčku své druhé ženy – půdy –?

Tu vstal jak mstitel zlý a dosud zjitřen, rudý

jak rošty sluneční, vysokých ohňů šat

do dvora zakřičel: „Do bryčky zapřáhat!“

Zhluboka povzdychla: Již uhání, již žene

divoké spřežení napolo zapřažené

po cestách, necestách, přes pole rozmoklé,

až ztratí cíl a směr a sjede do rokle,

až korbu křičící se sebou, s dětmi zvrátí –

Jak vskočit před koně mu, vskočit do opratí –?

„To tam jdeš – poprosit je –?“ „Prosit – Nikdy jsem

nikoho neprosil, leč Boha, leč tu zem –

Prosit je – takové – – Tak málo znáš mě dosud,

ty druh můj nejbližší, pomocník, paní, osud –?“

Utichla, usedla bolestně hlavu věsíc,

utichla, umlkla jak k ránu bledý měsíc,

jak hvězda hasnoucí, jitřenka znavená,

co ztrácí jasnou tvář i třpytná ramena,

když šlehne obzorem zář žhavě plamenná.

Čas, skřítek zavřený ve skřínce, tiše vzlykal,

že by se rád, tak rád rozběhl, rozutíkal.

Do jeho pípání ze dvora šum, křik vnikal

hus zpitých podzimem i křidlatého kůru,

co kohout bojovník se vyšvih na hřad vzhůru

a hlásal slávu svou okolí, do azuru.

Pod kůlnou pohnula se, zdlouha zívla bryčka,

brce se zachvělo, zaskřípla kola, oj

a kočí kobylku konejšil, jak by ji hýčkal:

„No, no, má divoško, dočkáš se, haj a hoj!“

Pohlédla zdlouha naň a těžce přímila se

vzdech na rtech, stříbro slz na chvějící se řase.

Zahlédl jejich třpyt, zahlédl lící sníh,

jak Otčenášem hněv, jak sluncem jíní jih'

a rázem přikročil a pokornýma rtoma,

kajícník lítostný, zašeptal: „Naděždo má.“

Stanula: „Pojedeš?“ Ustoupil: „Pojedu –

uznej to, – chápej mě.“ „Ne, nemáš ohledu

na děti, na ženu – máš jenom sebe rád.“

Zasmál se zlostně: „Já, jenž stáčel napořád

k vám, k vám jen brázdy své a stezky, stáčím podnes,

jenž každý oblázek a stéblo, smítko odnes,

abyste měkce šli, jenž v radosti i bolu

sedával s vámi vždy u jednoho stolu,

jenž piji z poháru, jen když pít můžem spolu,

jenž vozy vysoké vždy sváží do domu. –“

„Však nyní přívaly naň valíš, pohromu –!

Ne, nedovolím ti to, nesmíš – nejsi sám –

nepatříš sobě už jen, ale nám, nám, nám!“

A před ním týčila se, vysoká a přímá,

celého spalujíc očima hořícíma.

„Jsi ty to –?“ „Ano, já, já! – Co zde na tom dvoru,

až zatknou, zavrou tě, zavlekou do táboru,

až budu, zoufalá, za tebou volat tam?

Jak děti vychovám –? Ke komu půjdu, kam –?

K otci – –? Ach, Stáňo, vždy jsi ctil, vždy vážil si ho,

poradce, průvodce, přítele nejbližšího.

Pojď, ptej se jeho cti a stáří, svědomí,

než tebe hněv a vzdor, mě bolest přelomí – –“

A poutník smutně děl: „Nemůžeš – Vyhoví ti

a budeš omotán proklatou jejich sítí,

sesláblý stahován, strhován hloub a hloub.

A lid se pohorší, žes do řad jejich vstoup –

A zamítnou-li, hrýzt se budeš, cítit víc,

jaks bědný, bezmocný, nicotný, nula, nic –“

„Pak lhát chci, Švejka hrát, krást pšenku, ječmen, réž –“

A Naďka přikývla: „Chci krást a klamat též –“

Zas škleb jen hrozeb, hrůz – v tom z měst výkřiky táhlé

mučených, vražděných, úpění neobsáhlé

jich otců bezmocných, zoufalých matiček.

Ubiti – pro nic, smích jen mládí, popěvek,

jenž vytrysk mimoděk jak zřídla pramínek

ze země zkopané, jak zapípnutí ptačí

na hrudi půlnoci, temnoty pusté, dračí.

Surově ubiti na prahu nových dnů,

ve svatozáři tuh a nadšení a snů,

v rozběhu, rozletu, by dnes již rychle, honem

do vozu zářného zasedli s Apollonem

a koně ohnivé řídili nebesklonem,

by drahým, předrahým za sladká objetí

za vše, čím bohatě je, syny obdařili,

neschůdnou pěšinku do stáří, v podsvětí

svým zdarem, vděčností, svou láskou ozářili – –

Je konec, konec všem – je konec na vždycky – –

A sta jich v žalářích mučeno nelidsky,

tisícům dÓmy snů, nadějí rozmetány

na cestě zakleté u zakázané brány – –

Již zpěvem nevítal dnů, jiter světlý příval,

již ušlý usedal a smutně kol se díval,

co v úsměch ubohý a v úkos strnulý

ze hlubin umrlých se slzy hrnuly,

jako by zmučeně k chmurnému vrcholu

vynášel druhovu ubitou mrtvolu.

Tak hrůzou zmlká pták, když blesků bouře běsná

ho náhle se stromem vyvrací, páčí ze sna,

tak v úzkost schoulí se a skrčí do hnízda,

když nad ním pojednou svist broků zahvízdá.

Tak dlouho, zoufale zlomená matka sirá

za jednorozeným svým do tmy, prázdna zírá

a národ velký kdys, teď helot, robot, rob

za sladkou svobodou a slávou dávných dob.

A malý, malý byl jak meteorit letmý,

jenž sotva posvítí si na skok do tmy ze tmy.

A zvážněl, zvroucněl, zjih' jak srdce lidských dcer,

když k nim a dětem jich s jiskřivých stratosfer

se s bílým děťátkem nachýlí svatvečer.

A ztich' a zeskromněl jak u Mistra kdys viděl,

jejž tolik miloval a náhle znenáviděl,

že příliš napořád zde na člověka klad,

ne ho, jen vidinu svou o něm že měl rád,

že rukou gigantskou převrátil světlý vůz,

v němž stoupal ke slunci za zpěvu zářných Mus.

Teď bouří zmítán, rván a zahýbán až k zlomu

s ním říkal: „Oprosť se a navrať, navrať domů,

k pramatce přírodě, žij jako květ, jak pták,

jenž muškou spokojí se míře do oblak,

jak boží sluha, lid, jenž díky vzdává nebi,

když nahost přikrývá, křik hladu krotí chleby,

krov drží nad hlavou, nechává z dlaní pít,

jenž vláčen, páčen, bit chce, neustává žít.

A sám se obsloužil jak on, met, stíral prach,

šat, boty čistíval, vyvětral peřin pach,

svou vynes nádobu, v zahradě ryl a kopal,

jako by doloval na rudu, rubín, opál,

zemáky okopčil, králíkům trávu sek –

že srůst chtěl se zemí – že nacházel v ní lék

a zapomenutí – že vinil se a styděl

před sebou, před Bohem za chudých los a příděl,

za jejich krev a pot potupné přetížení

a pojídání slz a prachu, popele

pro svoje pohodlí a prázdno, neděle –

že toužil po trestu, pokání, ponížení

za pýchu, vzpupnost svou – že zemi, Bohu blíž

se cítil, čistějším, když s lidem zdvihá kříž –