Klamy.

Jak žít v tom světě plném prosy,

jak žít s tím sněním, jemuž hrozí

vždy skutečnosti dravý spár?

Jak žít v tom lidstvu, jemuž zbývá

jen úsměšek neb chvála lživá

pro myšlénku a svatý žár?

Já nejsem extrem. Do pohody

se nosím vždycky podle mody

a v zimě beru teplý šat,

já v dumách nekloním své hlavy,

mám pro vše pozdrav usmívavý

a znám se v každý hovor dát.

Já chválím dobro blahobytu,

a vysměji se všemu citu

ve sboru dobrých sousedů,

znám cenu peněz, dobrých mravů

i loyalnosti hlásám slávu,

ba, zpívám s nimi k posledu.

A ve přátelských zmijí kruhu,

když musím zřít v líc vzorných druhů,

již po straně mou pověsť rvou,

co chválí oni, také chválím,

jsem společníkem dokonalým –

a hrám tak frašku protivnou.

A jaký jiný život zbývá

zde, kde své city každý skrývá,

jak lakomec své tisíce,

než v mumraji jít s davem svorně

a roli s nimi dohrát vzorně –

nuž tedy masku na líce!

Snad za to mnohém ve slovníku

a v moudrých knihách podle zvyku,

jež slávu nesou do věku,

mne poctí fráse rychloletá

a přivěsí mi epitheta

o dokonalém člověku

až s Tartuffstvím tím gestem všedním

se rozloučím a slovem sledním,

jak v úloze mé napsáno,

až budu s prken světa dole,

kde odhozena bude role

a dožito a dohráno...