KLAŇ SE!...

Mořem Neznáma bílé labutě plují,

plují labutě bílé a čisté jak lilie květy,

tamo na vlnách modravých nesou se jasné jich čety,

jiné v samotách tajné sny svoje snují.

Tam královna bledá a smutná a vznešená, krásná,

z ní linou se stříbrná světla a čistá a jasná!

Slyš ten tajemný šepot, neznámý, svatý,

svatý, neznámý šepot, jímž od věků celá pláň dýchá,

v duši vkrádá se a klesá nad města v dřímotách tichá,

nízká otvírá okna doškové chaty.

O, Tajemství hluboka moře, ó neznámé světy,

vy labutě bělostné, Velkého nádherné květy!...

Jasná vznešená světla k radostné tuše,

k tuše radostné světla, vy labutě stišených nocí,

Krásy poslové věční a bez mezí velikých Mocí!

Svatý, Laskavý, Silný! – – Klaň se, má duše!...