Klásek.

Ty klásku v poli osamělý,

na tebe ženci zapomněli,

když válčili zde srpy;

smrť vyhnula se tvému žití...

Své bratry viděl’s všechny mříti,

i sestry, modré chrpy.

Ted’ sám tu stojíš na strništi,

jak sirý vojín na bojišti,

když druzi padli v boji –

slyš, v stodole již cepy buší:

smrť čestná míjela tvou duši, –

jakou ti osud strojí?

Co k předu po strništi pílí:

toť křiklavých hus zástup bílý

jak potopa se valí,

blíž krky natažené syčí...

Ach, hloupá husa nectně zničí

tebe, můj klásku zralý!