KLÁŠTER.

Skryj dnes ten úsměv svůj, ten bujný, rozpustilý,

v dlaň, jako kryješ pláč! Chci vážné dumy příst

a čist být aspoň dnes! Neb raděj v této chvíli

svůj upři na mne zrak, jak tenkrát, kdy byl čist....

Vím, kdyby sebe víc Tvé oči hovořily

svým žárem nejsladším: z nich možno zřejmě číst,

že temná hloubka jich vždy se svým mračnem pílí,

by z něho vyšlehnout v ráz mohla nenávist. –

A chmurná bytost Tvá je klášter s věčným stínem:

jen okna blýskají se z mračné omítky,

z nich pleše mnichů zří jak živé výčitky.

Sad v plném květu je. A mnich zde touhu svou

smí denně konejšit těch sklepů sladkým vínem,

a přece šílí až tou vnitřní prázdnotou...