KLÁŠTERNÍ KVĚT.*)

Zlou nemocí jest uvězněn

mnich starý v pusté cele

a těsným oknem vidí jen

pilíře chrámu stmělé –

nic nevnímá z těch smavých vnad,

jež dole v luhy, háj i sad

máj rukou štědrou stele.

„Tvých jarních krás,“ mnich zašeptal,

„již neuvidím, světe!

Však že ti mládec výhost dal,

teď starce málo hněte.

Vždyť zemský život marný sen

a pouhý mžik; vím, z hrobu jen

že pravé žití zkvete.“

Tu v okno, římsy na hrbol

zrak pochmurný se snížil,

kam zdola úponkový stvol

po šedé zdi se vplížil

a v celu modrým květem zřel;

hled starce v jeho rosný pel

pln divných dum se hřížil.

Kdys novic bledý zrnko vsil

v roh klášterního sadu,

kde v upomínkách trpkých kryl

zmar lásky, přátel zradu –

teď starci nese v soucitu

květ do cely kus blankytu

a vonnou jarní vnadu.

Ba, nese víc – Ten modrý květ

jak oko známé plane

a sladké kouzlo dávných let

kol dechem růží vane,

dnů mladých rozkoš, žití máj,

tuch krásných prchlý skvoucí ráj –

A slza v žaltář kane.

Ó více jsou než marný sen

ty jara, mládí jasy!

Nechť, zemský ráji, kveteš den –

pláš v touze na vše časy,

i v cely vnikáš smutnou skrýš

a vonným květem ovíjíš

tam šedé ještě vlasy.