KLÁŠTERNÍ ROMÁN.

Zapadla vrata, kovová vrata

té staré fortny kláštera;

hluboké ticho... samota svatá...

s dlouhými stíny večera...

Chodbou se táhnou ozvuky kroků,

posledních kroků ze světa,

slza již ani se neleskne v oku,

mlčení nejlepší odveta!

Poprvé stojí u okna cely

tak tichá, tak smutně oddaná...

Za těmi vraty zapad’ svět celý,

bude zde státi až do rána!

V rozbitého vodojemu

zpustlou škebli

kapek padá kalných vír...

Každá šepce: „Konec všemu!“

mezi stébly,

nad nimiž vlá noci smír.

S klášterních cel pablesk světlý

mezi pískem

pěšinou se žlutou smek’,

v máty stonky, v kmínu metly,

v okně blízkém

rozžal nostalgie vděk.

Bledá tvář se mihla za skly

jak stín pouhý,

k vodojemu pak táh’ vzdech,

akkord strun, jež dávno praskly

tíhou touhy

a se chvějí – po letech!

Samá rozmarina,

samá lilje čistá!

pro nevěsty Krista

roste, kam jen zříš.

Duše v smutku líná

jen se rozpomíná,

v srdci věčnou tíž –

Vadne již!

Do věčnosti klína

čas i bolest spěje,

stesky beznaděje,

věrný jest jen pláč;

pouze Smrt jest jistá...

K té se duše vzpíná,

samá rozmarina,

samá lilje čistá,

Pane, – trhat rač! – –

Kdybys přišel ke mně,

miláčku duše,

dotkl se mne jemně,

jak toužím v tuše:

byť žití mého strom

byl v poli hruše,

ty bys jej ozářil,

paprsků až by lom

jiný svět utvářil,

stíny vše kruše.

Pak by to svátek byl,

láska jen za vším cíl!

viď, moje duše?

Kéž zjevil by se mi jen v mžik

Pán Ježíš jako zahradník,

ach, to by bylo štěstí!

Vím, všecky astry v záhonkách

a svlačce, boby v úponkách,

by musily hned kvésti!

A já bych, duše tichá, mdlá,

stín neviděný za vším šla,

ó, jak to blaho snésti!

Neb celičký máj tam by vjel,

co v bezu slavíček by pěl,

tak z rána od čtyř k šesti!

Jak milovala svatá Teréza!

Jak láskou zaplál svatý Dominik!

Jsi, Pane, jistě moje pavéza,

jen v Tobě duše přístav nalézá,

ve chvíli zlé, v ten okamžik,

kdy vše se hroutí, bortí, láme vždycky

pro poškleb – ironický!

Však On to byl!

U dveří stál,

chtěl ze všech sil,

nicméně se bál,

práh nepřekročil,

kol se jen točil,

Svým všecko zval!

U každé dílny

stál velký a silný!

Byl neomylný,

Kdož by se ptal?

Nechte jej býti...

Kam se svět řítí?

Dále a dál...

Ty vrby a ty thuje za oknem

se chvěly v noci jakýms divným snem...

já plakala a odpouštěla všem.

Vstříc šedivému jitru fontán vzdych’,

kýs krok se vzdaloval u dveří mých

a při tiknutí prvních ptáků ztich’.

Pak v mrazném jitru každý strom stál něm,

ty vrby a ty thuje za oknem.

Stmělými ambity zmíraly

poslední varhan dozvuky,

ospalí motýli nechali

klidně se bráti do ruky.

Tisovou alejí smutek táh’,

svíce tak ztlumeně hořely –

v kapli kdos ležel na marách,

za něhož modlitby dozněly.

Šalvěj a routa u cest všech

podivnou vůni dýchaly,

s kadidla oblaky v ambitech

tajně se, mysticky míchaly.

Vlhké zem slzy vpíjela,

chodbou zněl těžkých kroků chvat,

bílého zřel jsem anděla

nad tisů vrcholky odlétat.