KLÁŠTERNÍ ZAHRADA.

Nad Prahou slunce již zapadá,

klášterní stmívá se zahrada.

Pod naším oknem se tmí a tmí,

jeptišky chodí však ještě v ní.

Nyní zvon dozněl, a vane chlad,

slední z nich mizí už v temnu vrat.

Zahrada sama již, dítě, hleď,

za písně cvrčků se halí v šeď.

Ale ty stromy tak potají

jakou to píseň teď šeptají?

Jakoby do těch korun střech

byl se jim zachytil tichý vzdech.

A ta jich píseň zní smutně v tiš,

rci, zda jí, dítě mé, rozumíš?

Rozumíš, dojista, dobře vím –

líbáš mě rtem teď tak vášnivým.