Klášterní zahrada.

V zahradě kláštera mír je a klid.

Snivě se vrba shýbá,

toužebně břečtan se otáčí k ní,

tiše a jemně ji líbá.

Na hladkých pěšinkách sluneční zář.

Zlatě se písek třpytí,

jasně co drobouňkých démantů lesk

oblázky bílé svítí.

Hluboké ticho všad. Cvrčka jen hlas

plaše zaznívá v trávě,

chvilkami větérka lehounký dech

stébla kolíbá hravě.

Vše dyše samotu. Topolů řad

cestičku ouzkou vroubí;

tam kde se končí, je útulný stan:

réví spletené v loubí.

Nikdo sem nechodí. Dávno to již

úkryt co hledali tišší,

aby tam želeli mladosti své

sniví, blouzniví mniši.

Vše zvolna umírá. Mlčky co stín

kráčejí mniši kolem,

ústa jsou němá a zemdlelý zrak

zřídka se zastře bolem.

Srdce jim schladnulo; city jsou snem.

Bledá je tvář i čelo,

řeholní háv srdce ukrývá tluk,

ducha svírá i tělo.

Někdy jen, zavzní-li klekání zvuk,

v zahradu mnich se vloudí,

jemuž se v žilách naděje, žel,

vřelosť a síla proudí.

Mladý to Mauro, kláštera syn.

Nikdy nekryly řásy

černého habitu štíhlejší vzrůst,

nikdy mužnější krásy.

Na celém vzezření zřít je však spor.

Šeptem říkají bratři,

že jeho tajené tužby a sny

posud jen světu patří.

Mlčky se ubírá v útulný skryt.

Očí tajemné svíce

vrhají světlo na sevřený ret, –

v bledé, strápené líce.

Opustil celu i budovy chlad.

V přírody měkkém lůně

usíná volněji palčivý žal

srdce, jež touhou stůně.

Mile ho ovívá večera mír.

Slunce plamennou září

zlacuje révy široký list

jemně tule se k tváři.

Zvolna se rozpoutá myšlének roj.

Dávné, minulé časy,

ztepilá postava, milostný hled,

světlé hebounké vlasy,

čarovný úsměv a růžový ret,

luzná, opojná slova

vloudí se v duši jak ztracený ráj,

mocně ji poutají znova:

„Přijd zítra opět, já budu zde zas;

věčně, věčně jsem tvojí!

Miláčku zdráv buď a důvěru měj,

ty jenom láskou jsi mojí!“

„Ty jen jsi láskou mou!“ Blažená zář

Maura přeletí tváře.

Náhle však shasíná. Jaký to zvuk?! –

Zvonek to z refektáře!

Mauro se zachvěje. Nenávisť, bol,

mocně mu v oku zplane:

Ona je zrádnou – mnichem je on –

po líci slza mu kane. –

V zahradě kláštera mír je a klid.

Snivě se vrba shýbá,

toužebně břečtan se otáčí k ní,

tiše a jemně ji líbá.