KLÁŠTERNÍ ZAHRADA.

Prázdna jest. V dál thyrsy thují

ku modrému nebi trčí,

kde je stezka, ukazují,

pod nimi se růže krčí;

bledé, choré, větrem zdrané,

s kterých občas lístek skane

mezi šedé, smutné smrčí...

Velké kouty u zdi plní

černý bez a jiné hloží,

mezi lopuchou se vlní

lobeček a dřevo boží,

a kde planý chmel se svíjí,

vztyčili si Kalvarii

mniši zbožní, důmyslní.

Vztyčili, však sotva jeden

přes den ukáže se tady,

celý sad co kletý eden

nechá hynouti své vnady;

málokdy se v zeleň chýlí

s škapulířem hábit bílý

s konturami šedé brady.

Pustá Kalvarie pne se

v nebe prázdná, osamělá,

jíva bojácně se třese,

vzdychne olše rozšumělá.

Co tu bylo kdys a není!

Opuštění, zapomnění,

míst těch poesie celá.

Šel jsem kolem v letním žáru,

jak podjesení chladnou,

a vždy při tom suchopáru

snil jsem o srdcích, jež vadnou;

měly též své ideály,

vysoko je nad svět vzpjaly...

kde jich žeň? – Já nezřím žádnou...

A já k srdci maně sáhnul...

Proč se zachvělo tak divně?

I já chtěl cos, po čem’s prahnul

v mladosti dnech duch můj chtivě...

Jen ta Kalvarie holá

do mysli sen dávný volá

o té zakopané hřivně...