Klášterní zátiší.

Již praskly ledy... Řečištěm se sune

řad nakupených ker. A mosty v sněhu

i lesy, vrchy leží v záři slunné,

až oko slzí. Ledy s tmavých břehů

jak puklá zrcadla v skupinách tají,

se rozpadají, splývají a tekou

s vod prameny, jež luka prorývají,

a bouří dolů rozvodněnou řekou.

A v barvách, které ráno v sosnách míchá,

zříš procesí jít v bílém lesku zimy

k baňatým vížkám kláštera, kam zticha

dech míru vane lesy hučícími.