Klášternice.

V zahrádce u kláštera

bledá panna chodí;

luna září v tvář jí sněžnou

a zapadlé oko rodí

slzu první lásky něžnou.

„Ó, jak jsem sťastna, že mi

zesnul ženich drahý!

Mohu jej zas milovati:

jestiť z něho anjel blahý

a anjele smím milovati.“

Chvějíc se vstoupí k soše

nebeské Královny;

Matka Boží v luny šeru, –

a její zrak bohorovný

zří na čistou nebes dceru.

I sklesla panna k zemi,

blaženě zří vzhůru:

až jí oko v smrti strne,

závoj po tváři se shrne; –

slyš, řeholnic žalmy v kůru.