Klasy.

Hle, z trhliny mraků své paprsky tasí

žár slunce tak plamenně žhavý,

že pod jeho zážehem zrající klasy

jen pokorně kloní své hlavy,

a prahnoucí stébla když poledne dech

ten horký jim ku zemi sníží,

tu tiše, že sotva to postihne slech,

dí klasy: „Jen přimnož nám tíži!

Jen porážej ohněm nás v jistý pád!

Ať klesáme mdlobou: my chceme zrát!“

A kolkolem z nivy tu další, tu bližší

zpěv ženců se vesele roní,

však nežaté pole se chvěje, kdy slyší,

jak srpy tam šustí a zvoní;

v něm živě se ohlíží po klasu klas,

až v objetí jaly se hebce,

a hedbávným šelestem vane jich hlas,

jenž svorně a výmluvně šepce:

„Jsme hotovy ku žni, jen sečte nás!

My čekáme srpu a kosy ráz.“

Tam do širých vrat jede s dvojspřeží hnědou

vůz vysoko vystlaný snopy,

a cepy tam důrazně svoji si vedou;

kol v ticho jich přízvuk se topí,

a souměrně vážný jich počtverný tluk

jak pevného srdce zní tepot;

z lih zlatého pole se zvlňuje zvuk,

to klasů jest pohnutý šepot:

„Jen svažte nás v pouta, jen tlucte nás!

My oddaně ztrpíme cepů ráz.“

Dál v útulné jamce, z níž na špičkách lehce

se vypjaly zvědavé jívy,

kam potok jak bělouš se vrhá i řehce

zpod bujné i zpěněné hřívy:

tam zpěvavě tluče i tluče vždy mlýn,

té krajiny slavík to sivý;

však pole hrá měňavě v zlato i v stín,

a šuměním klasy se diví:

„Proč váháš? Jen srdnatě nás tam zdrť!

My radostně půjdeme v takou smrť.“

Slyš – jásavý pokřik a zpěvánky zvučné,

hřmot vozů v to s dupotem koní,

zas trouby a flétny zní v intradě hlučné,

prach valí se, rolničky zvoní;

hej! vesnické svatby to pyšný je vjezd

tam v bělavé přespolní chaty;

a z klasů jak žalmem pak slyšeti jest:

„Z nás palte chléb radosti zlatý,

v žár peci, nám k veselí, vhoďte nás,

v smrť za hody lásky – byť dvou jen z vás!“