KLASY CHUDÝCH.

Den byl tuhý; na bojišti

tisíc mrtvých Moslemínů,

pod večer král s lidem domů

v hor Nevadských jedou stínu.

Nad nimi se v mlhu tratí

jako věže, hory srázné,

třeba jeti nad propastmi,

kde i mezka noha vázne.

Sem tam úzce podle cesty

v kamenité této stráni

malé pole pohořanů

v skalách leží jako v dlani.

Malé pole, bídné pole,

klásky neúhledné, šedé...

S družinou král v jednom trysku

přes to pole chudých jede.

Ale Cid, ten nad propastí

jede úzce podél srázu,

jak na ostří nože jede

rychle, směle, bez úrazu.

Každému se klasu vyhne,

který z pole trčí v dráhu,

přes balvany, přes ručeje

sotva drží rovnováhu.

Z pole král na Cida volá;

vždyť jen krok – a ve propasti

octla by se hrůza Maurů,

octla by se chlouba vlasti.

Rozhorlen Cid odpovídá,

krev se jemu vztekem vaří:

„Jak má býti v také zemi,

kde sám král tak hospodaří!

By svůj život chránil bídný,

v poli klasy chudých drtí,

by král jezdil pohodlně,

sedlák potí se až k smrti.

Věř mi, králi, bůh mi svědkem,

svatý Jakub, všickni svatí!

víc než deset králů jeden

zlomený klas chudých platí.

V spráhlých skalách bídné klásky,

neúhledné, trpasličí,

ale každý v ucho boha

proti tobě kletbou křičí.

Kudy libo jeď si k peklu –

já pojedu nad propastí,

a věř, bych měl srazit hlavu,

nebudu se v smrti třásti.

Neb kdo chudým dobře činí

a je při tom v nebezpečí,

po boku mu deset tisíc

archandělů jede s meči.

A já věřím, kdyby v propast

schýlila se náhle stezka,

pro klas chudých – sám bůh změní

v orla hor – i mého mezka.“