KLAVÍR. (II.)

Jak u vás bylo? Nebe rozhvězdněno,

když vyšli jsme jak spiti na ulici.

Tak pozdě je už? S rozpálenou lící

jsme zřeli k oknu... bylo osvětleno.

A v hrudi – bozi, troufal sis kdy říci,

že tolik citů leží uzavřeno?

Jak žehnat ruce, jíž je probuzeno

to hluché pole minulosti spící?

Vznešené smutky, teskná rozželení,

sluneční radost vesen odumřelých –

co všecko taký klavír vzbudit umí!

Do tmavé dálky tichá noc si šumí

a s hora třepot hvězd zní rozechvělých.

A všudy tma. Jen v duši stínu není.