KLEČ.

Tam na horských hlavách,

v chudých žlutých travách.

ve větru a mlze

plazí se tam kleč:

plazí se a svíjí,

nemůž’ vzpřímit šíji,

vítr do ní bije

ostrý jako meč.

Kleč na srázi holé,

pod horami dole,

ve jho práce spřežen,

samý český lid,

utrmácen, němý,

sklání šíj až k zemi,

mozol tvrdý v dlani,

v tváři bídou zryt.

V porobě a strachu

plazí se jen v prachu,

žije a nežije,

v tváři vichrů šleh.

Řekli mu: Nám sluší

tělo dát i duši,

vše co máš, je naše,

řeč i krev i dech.

A on mlčí, mlčí!

Hle, jak zraky vlčí

v továrnách řad oken

do krvava vzplál.

Ach, ty kleči stmělá,

ty jsi nevěděla,

proč tak dlouho smutně

nad tebou jsem stál.