Klekání.

Po letech ztracených v cizině

spatřil jsem svou rodnou chatu;

pučící země se chystala

zahalit do černých šatů.

A prací klopotnou znavena

usíná vesnička tiše,

z kapličky stříbrný zvonku hlas

svolává v nadzemské říše.

O božské odplatě vypráví

za trudy tohoto světa –

ve mně však probouzí vzpomínku

na dětství smutného léta.

Již tehdy, když zvon zval k modlitbě

a kde kdo křižoval čelo,

já hloubal, samotář, že mnohé

není jak býti by mělo.

A dnes pln skepse v nadzemský ráj,

jda z tvrdé života školy,

při hlase starého přítele

v očích se tmí, srdce bolí.