Klekání.

V červáncích zdřímnul den. Tajemné šero

se nad krajinou tichou rozestřelo,

a černý stromů stín se větší více,

jak v nebi světlo jasné večernice.

Líbezný větřík s lístky šepotá,

a v křoví slavík píseň klokotá,

slyš, s věže vyzvání

v údolí klekání:

Ave Maria!

V červáncích zdřímnul den, a v světě mír.

Tam v dálce domek zřím, je tich a sir,

do oken hvězdy zlatem jemu svítí,

a horský potok kol něho se řítí,

a topoly dva k nebesům se pnou:

u okna klečí otec s matičkou –

a s věže vyzvání

v údolí klekání:

Ave Maria!

V červáncích zdřímnul den,bdí nad ním hvězdná stráž,

i list už došeptal svůj otčenáš.

Po mléčné cestě luna pluje bledá,

na růžích motýl nocleh sobě hledá,

a tichá noc svá křídla otvírá,

zem, moře, tvorstvo v spánku umírá,

a s věže dozvání

v údolí klekání:

Ave Maria!

Ó jestli chvíle té Vám v němém zadumání

od tíže starostí se hlava k zemi sklání,

Vy ubozí, již od slz oči máte rudé,

ó vězte již, že nad ty chýže Vaše chudé

vše hvězdy rozsypávají se, pláčí s Vámi,

a ve světě že širém netrpíte sami –

kdy s věže vyzvání

v údolí klekání:

Ave Maria!