Klekání.

Zas po letech jsem přišel za večera

v kraj svého mládí. Za údolím stráň

do měkce zahnědlého pološera

již splývala; leč nad ní chrámu báň

se skvěla dosud v nebesklonu vzňatém

jak stará malba na pozadí zlatém.

I zámek prostý, školu, hrstku střech

svit pozdní opřádal jak zlatý dech.

V té záři ztlumené, spíš zářném šeru

tak sladce pohasíná letní den,

jenž hořel, svítil v barev příkrých steru

a hlučel, znojem práce naplněn,

kos řinčením a stébel chrupotem,

žen pilných zpěvem, vozů skřipotem.

Teď v poli klečících jak řady mnichů

ze snopů panáci jen snějí v tichu,

co zatím ve vsi tam, sňav s beder kosu,

muž k odpočinku na práh usedá

a s čela stírá denní píle rosu;

kouř sivým chocholem se pozvedá

nad nízkou střechu, pod níž v kruhu dětí

mu žena chystá prostou večeři –

Těm v pravdě chvíli odpočinku světí

zvon večerní, když jasně udeří

v tiš soumraku a šíro do polí

své snivé Anděl Páně hlaholí.

To v milý oddech perně zasloužený

a v myšlénky na skromnou potravu,

na klidný sen po boku věrné ženy

zní hymna tajemného pozdravu

z těch jasných říší nadšeného snění,

zkad splývá v duši zář a povznesení. – –

V tom na věži se vskutku ozval zvon,

svým světě hlaholem dne tichý skon;

a mně tu bylo, jakbych slyšel zas

kýs dávno neslýchaný, milý hlas,

z těch hlasů v srdci navždy poutkvělých,

z těch hlasů drahých, navždy oněmělých.

Co všechno duší hlas ten rozvlnil!

Jak čas by uplynulý rázem zpět

se přivalil a nitro naplnil

vším blouzněním a sněním oněch let,

kdy hoch a jinoch v jaré hlavy sklonu

zde naslouchával večernímu zvonu!

Ó pamatuji: ani v oněch letech,

nechť ruce sepjal jsem a sklonil hlavu,

já nemodlil se po křesťanském mravu;

nechť někdy šepot chvěl se na mých retech,

já nezřel při tom slově šepotaném,

jak anděl, v ruce sněžnou lilii,

skráň v záři nebes kloní k Marii

a nese zvěst o divu svrchovaném.

A přece, co jsem cítil duší vláti,

když naslouchal jsem ve ztišení kolem

té hudbě slavné nad strání a dolem, –

jak jinak nežli modlitbou to zváti?

Toť bylo jako očištění náhlé

od zemských šlak, jak povznesení duše

v kés horizonty světla neobsáhlé,

jak utonutí v tajné božstva tuše.

Ó klekání, mně zdávalo se časem,

že nejsi kovu neživého hlasem,

že z duše krajiny tvá píseň zní,

v níž věrně ztlumočena vylévá se

slast, tesknost všecka chvíle večerní,

vše kouzlo skryté v růžných mlžin kráse,

když na západě tonou v moři zlata

a nad nimi je první hvězda vzňata,

že přírody tu rozechvělý cit

si hudbou zvonu musí ulevit –

tak právě jako jarem zpilý kraj,

když do haluzí mladých bujné spleti,

kde voní, raší poupě na poupěti,

noc vlahá stříbrem tká svůj sladký taj,

své ulevuje rozkoši a tísni

ve sladkoteskné slavíkově písni.

Ó klekání, co valných pokolení

již stejně slýchalo tvé hlaholení!

Den jako den po věky znělo’s tak

těm, kdož tam na hřbitově malém leží,

i těm, jichž rov už rozeznáš jen s těží,

i těm, jichž hrobu zmizel každý znak;

před námi tisíce již, statisíce

vždy za soumraku, když tvůj zapěl zvon,

ke spjatým rukám naklonivše líce

na chvíli zapomněli všední shon

a s modlitbou zrak ducha vznesli v nebe,

neb dumavě jej ponořili v sebe.

Mním, duchů miliony v hudbě tvojí

že k nám se druží šepty snivými, –

ó hymna jsi, jež po staletí pojí

rod starý s novým, mrtvé s živými,

nechť jeden zbožně říkal Anděl Páně,

a jiný zvykem jen spjal k ruce ruku

neb v dlaň jen sklonil nevěrecké skráně –

přec citem svým se ve tvém střetli zvuku. –

Zníš, klekání, nad mého mládí nivou

a melodie dávno doznělé

let krásnějších zpět vodíš v duši snivou.

Jak jinak zraky vystřízlivělé

teď hledí k nebesům a na svět vůkol,

v mé nitro vlastní, na života úkol,

co sladkých ohňů v čele vychladlo,

co zářných vidin ve tmu zapadlo –

a přec, ty svatý zvone klekání,

v mém srdci ještě našel’s onu strunu,

jež chvívala se po tvém vyzvání

kdys nitrem plným blouznivému junu,

ač ucho moje ve tvých úderech

míň pozemské již sladké hudby slyší

a s vánkem večerním již cítím dech

té noci jiné, velké, jíž jsem bližší. –

Již zvonů hlahol nad krajinou ztich’;

jen hruď mi ještě plní ohlas jich.

Již umlkly, – a snad že přijdou časy,

kdy nerozvlní podvečerní vzduch

báň žádná velebnými zvonů hlasy:

Vždy dál a jinak spěje lidstva duch,

vždy k novým cílům bouří přes ruiny

a jiným myšlenkám šat hledá jiný – –

Však nechť i všechny svatyně se sřítí,

zvon tajemného o neznámu snění,

tuch mimozemských, pro něž jména není,

vždy na dně srdcí lidských bude zníti.