KLEKÁNÍ.

Když docházel jsem k městu,

klekání zvonili –

jen jako mezi sebou

to věže mluvily.

Přes unuděné hlavy

měšťáků zněl ten hlas,

nevnikal v šumné davy,

nad hlukem ulic has’.

Jen poutník z lepších krajů,

jen ten se pokořil,

svůj klobouk sňal a s věžmi

nábožně hovořil.

Hovořil o tajemství,

jak Bůh se snížil v zem –

a čelo od blaženství

mu plálo paprskem.