KLEKÁNÍ.

Modravý soumrak se snáší

v stromů houšť, vůni luk;

po nebi beránky plynou –

ztich bol i osten muk.

Večera tichem zní zbožně

s kostelní vížky zvon;

klekání v duši mé budí

doznělý starý tón:

Mladistvé touhy a snění,

první mé lásky čas...

V duši co bylo již mrtvo,

k životu vstává zas.

Rozkoš a bolesti sladké

cítím svým srdcem znít –

nade vším světlo své spřádá

vzpomínek něžný svit.

Nyní, kdy život můj zvolna

kloní se k noci již,

klekání v náruč mne nese

drahým všem, v rodnou chýž.

Za klamy celého žití,

v náhradu bolných ztrát

tajemství nebes chce svaté

srdci kus štěstí dát.

Živě tak ve mně se rodí

blaženost mladých let:

života úhor plá květy –

pustou pláň nevidět.

Dokola tolik je světla,

tolik je tepla, hvězd –

dávno již zemřelé štěstí

slaví v mou duši vjezd.