KLEKÁNÍ.

Jak láska Páně k siré zemi

všech trpkých trampot obtížemi

až na kříže se promkla trámy chudé,

tak slunce večerního šípy rudé

par plný, sytý prošlehují vzduch,

by líbat mohly zemský luh.

V jich zbarvení kraj luznou básní.

Déšť karmínově zlatých třásní,

kam hlédneš, obzor plní vonný, vlahý

a rudě skrápí zamodralé svahy

i krytů města rozmanitý sklon –

V tom zahlaholí tklivý zvon.

Dvou světů tajném na rozhraní

zvuk jeho slaví mocnou Paní,

jež smutnou zemi hlídá s něžnou péčí

a srdce bolná láskyplně léčí

a poutníkům, kdy boje skončeny,

v ráj Synův kyne blažený.

Ó shlédni, Matko, s hvězdných moří,

jak duše má se v blankyt noří,

jak z nitra vásy, rosné vláhy plné,

vděk nádherný pnou růže nesčíslné,

by lásce Tvé až na věčnosti břeh

svůj vysálaly vonný dech!

Vše city ve mně bouřné chvění

v harf rajských zlaté struny mění

a prsty tajné, jež mi v nitro vklouzly,

z těch strun Tvé chvály vzletnou hymnu kouzlí,

v níž nejsladšími díků hlaholy

Tvé svaté jméno vrcholí.

Než u velebný pozdrav zvonu

i do vroucných mé duše stonů

kýs nesouzvuk, jenž v ulic ruchu zmírá,

jak výsměch z víry nelibě se vtírá

a vyzývavě hrozí přetrhnout

mé nadšenosti žárný proud.

Svět koketek a sportovníků

zřím hlučně vířit po chodníku

a doslýchám ten moderní dav hravý,

jak banálními frasemi se baví;

že velebí zvon Kněžnu nejvyšší,

ty mělké duše neslyší.

Ó Maria, všech rájů tresti,

jak brzo dáno v klatbu štěstí,

že’s tajemnou se stala, zářnou, velkou

všech lidských pokolení roditelkou,

když pod křížem i v něžných prsou Tvých

bol hořkl pro všech duší hřích!

Jak můž’ jen výkvět krásné pleti

v plen dávat černé nepaměti

Tvých výsad odkazy, jichž velkou cenou

mdlá služka učiněna silnou ženou

a hříčka rvaná smyslů šílením

vnad božských světlým zjevením!

Jak v hýřivosti kratochvilné

můž’ zapírat i plémě silné,

že z mužů – tygrů vášně, krve, vzteku –

lvy zušlechtěných vytvořila vděků

a předůstojná zemská knížata

Tvá slast i krása přesvatá!

Mít křídla, sladká Matko Páně,

já zaletěl bych k nebes bráně

a na Tvé nohy liliově skvoucí

slz hořkých potoky bych vylil vroucí

a strží polibků je zaplavil,

bych nevděk světa napravil.

Již vím, že pro věk chorý není

leč v lásce nebes uzdravení;

a proto srdce svoje, srdce bolů

i velké lásky, hoď mi, Matko, dolů,

bych jako žhavý granát z říše hvězd

kraj světa moh’ je chvatně nést!

A plamen jeho divotvorný

tu jemně zladí nelad sporný

a nitra vše se k Tobě svorně zvednou

a zase budeš Matkou naší jednou

a denní zvonu Tvého zachvění

zem pustou v ráj nám promění.