KLEKÁNICE

– „Kéž doma bych byla, kéž v bezpečí jsem,

zvon dávno již dozněl a soumrakem

kraj všechen kol se halí.

Je klekánic chvíle, kdy na lov jdou

a běda, koho dopadnou –

ten nikdy se nevrátí domů!“ –

A děvče, klestí plný klín,

od lesa chvátá – kol všude již stín,

a vítr, slyš, po pláni kvílí.

I běží, siná únavou,

a mnohou šlépěj krvavou

v zem tiskne nohou bosou.

Tu za dívkou, běda, čí kroků to ruch?

To žena je v šatě, jak z večerních mlh,

líc žlutá a kštice – spleť zmijí.

Bludičkou kmitá z důlků zrak

a jako sova v noční mrak,

příšerným zaskuhrá hlasem:

– „Pojď, dítě, se mnou a neměj strach,

já krásnou mám chaloupku v lesa tmách,

tam dnem, nocí ohníček hoří!

Tu s kočičkou bílou můžeš si hrát

a na zlatý přísti kolovrat

a zpívat a plesat den celý!“ –

Ji za ruku vzala. – „Ó, nech mne, slyš,

já doma být musím, noc blízka je již,

a otec i máti mě čeká!“

Než, marny tu prosby a slzy i vzdor,

ji kostlivá ruka tiskne jak svor,

a po pláni vleče již k lesu –

Tu na rozcestí, z božích muk,

zří obraz Panny – jej kvítím z luk

tak často to věnčilo dítě.

I obrací v tísni zrak tam svůj:

– „Přesvatá Panno, při mně stůj,

a od zlé mě vysvoboď moci!“ –

Ó, dive! Obraz leskem vzplá

a rukou kyne Maria

a divá hned žena je mlhou –

A dítě, v slzách dík šeptajíc,

radostně spěchá, kde z tmy mu vstříc

okénko domova svítí.