KLEMENT VlIl. FILIPOVI NERI.

Můj synu, pozdrav, apoštolské požehnání!

Jsi světec. Já jsem pod tiarou prach,

sluh Páně sluha, na skále – a třtina příliš;

tož pokorně se před Ním chvím a klekám.

Jest bez ceny Ti kardinálský nach,

že odmítáš, co jiných vrcholné je přání?

Tím rmoutíš Mne a sebe skromně mýlíš:

tím pouze bližší s Tebou styky čekám;

měl tento purpur ctným jen štítem být,

k Nám povinností Tebe upoutati,

bys lidstva Rybáři jsa blíž, Mu věrně radil.

Tím nachem na Tobě My chtěli Sebe ctít.

Hle, pokorný – a pohrdá? I purpur nahé šatí.

Jen malý změnou roucha malé zradil.

Toť kletba mocných toho světa stálá:

Nám nevěří svět dobra hnutí svatá

a zášt nám vstříc i pohrda jen sálá,

neb aspoň mračný soud nás chladně míjí,

kde hruď i nám plá touhou dobra vzňatá!

Jsem nespokojen s Tvojí Důstojností.

Ty příkře zkoušíš pokoru Mých dcer a synů,

co v klášterech se od zlých nástrah kryjí.

I vůči Nám pak stoje u přísnosti,

kde na Mně není, hledáš chyb Mi vinu,

i skromně nesa nepovolnou šíji.

Dík, ctíš Mou matku v Pánu, donnu Agnesinu;

syn její kéž díl svatých modliteb Tvých sklízí!

Cos ondy v antoninských thermách viděl?

To démon byl? Stín oblak, frašný op!

Klam očí na Tvůj povel v rumu trosek mizí –

prý's posuňků a kejklů jich se styděl.

Ty věříš v ďábla zjevení. A zlatých stop

zjev jasný Madonny neb Svatých jest Ti cizí.

Svým žákům velíš, Jim by ve tvář plili,

zda ďas to v nich, v jich zjevu klam jen zdob,

(jenž rozplyne, slin z bolesti a vzteku;

jen hrůzy děs pak zbude ve člověku)

kdy jeví se jim v snách, či zbožných meditacích

– dím: zbožných – a jas nebe zrcadlí se v zracích!

Jest možna dnes jen revelace ďábla

a nikdy krásy zjev a dobroty a cnosti?

Což Raffael a jiní bludně snili?

Jim krásy v ekstasích což umná ruka slábla,

by do děl nesmrtelných jen jich odstín lili!

Svět různou maskou satana jen hostí?

Když po Pánu tam zlobní plili kati,

i Jeho svatá tvář se bolně stáhla;

kde slávy svatozář se nad ním tehdy zlatí?

Když nevždy Bůh, co vždy Ti satan čelí?

V Tvém listu k srdci Mně též výtka sáhla,

že k Tobě nejdu, lidstva otec bdělý,

ač Kristus Tebe večer navštěvuje.

Toť rozpor s tím, co strach Tvůj učňům velí,

že maskou Svatých zlý vždy zkázu snuje.

Mne nedbáš Ty, já Tobě mám se vtírat?

Jdu stopou Neviděného a k světlu kráčím,

tu vedle stezky lekám pekelné se sluje,

i v stínu kříže hodlám s Tebou zmírat –

zde, Důstojnosti, synu poroučeti ráčím:

Pán přijde-li k Vám, žehná večer chleby,

Vy za nás proste, Církve za potřeby.

Sám Klement večer na modlitbách klečí.

Pán nepřišel, kdy den se kloní šerý –

bdí k jitru, pláče svatý Filip Neri.

Ni satan nečíhá však v povzdálečí.