KLEMENT XIV.

Řím jediným se zvonem býti zdál

a na vše cesty kněží květy střeli,

den května byl a jasem slunce plál,

když hlavou církve zvolen Ganganelli.

A byla radost, veselil se lid

a prozpěvoval od večera k ránu

a volal: „Svatý nebes mír a klid,

přej všemu světu, otče Vatikánu!“

A kam pohlédlo oko, tam i sem,

jak vlny v moři lidské hlavy byly,

jen chrámu Petrského za sloupem

dva černí mnichové se zastavili.

A starší mluvil: „Já mu nevěřím;

lest jakási je v jeho zamlklosti,

však brzy pozná poblouzněný Řím,

že nemá víry ani pravé ctnosti!“

A v růžích přišel velkonoční hod,

v němž papež kacířům měl klnout v chrámě,

jak žádal toho Jezovitů svod,

již papežův dřív podpírali rámě.

A před oltářem papež zbožně klek’

a modlil se, pak obrátil se k lidu

a žehnal mu a zvučným hlasem řek’:

„Svět v božích rukou jest a Bůh chce klidu!

Nač hněv, nač svár; těm oběma buď dost,

nač záští těm, kdo jinak v Boha věří?

Bůh všecky vezme někdy na milost,

ne věrou On, spíš skutky srdce měří!

Kdy bratr bloudí, jdi, jej poučuj,

leč nevraždi, když jinak Pána vzývá;

i pohan největší je bližní tvůj,

Bůh miluje, leč krve neprolívá!

Jsme všichni Jeho děti, Jeho duch

v nás sídlí všech, jak vůně v růže květu,

všech otcem jest; chce lásce dětí Bůh

a jménem Jeho žehnám všemu světu!

Leč klnu těm, kdo jinak chtí, než On,

kdo sijí svár a s duší hněvem plnou

zlým činem rozmnožují pláč a ston

a při popravách jinověrců klnou.

Kdo vtírají se v přízeň slabých žen

a v přízeň chabých velmožů a králů,

by bohatli a pány byli jen,

a pyšnili se v zlatém pluviálu!

A takým seznal tajemný jsem řád,

jenž papeži i králi vládne v skrytu

a znesvěcuje boží majestát:

řád Loyolův to – družstvo Jezovitů.

Těch, jimž prý tovaryší Pánů Pán,

jak dálným světem prohlašují směle..

Chci, aby lidstvu věčný mír byl dán

a ruším řád ten jménem Spasitele.

Na věčné věky zrušuji jej včas,

že není v shodě s mravností ni vírou,

chci, aby požár klamu v lidu zhas’

a láska vrátila se na zem širou.

Tak před Bohem, tak před vším lidem jsem!

Ty budiž ochráncem mým, Velký, Silný!

Ó, vyslyš mne, v hruď vejdi lidem všem,

Ty Vznešený, Ty Mocný, Neomylný!

Všem žehnám dnes, nechť klamu skryl je stín;

či na bratra mám vznésti pomsty kámen?

všem žehnám, jak mi vnukl Hospodin,

všem lidem po veškerém světě. Amen.“

A z chrámu ven se těsná lidu proud

a jásá, slzí, líbá, objímá se,

a volá: „Vyřknut nad černými soud,

teď mír a štěstí k nám se vrátí zase!“

A kamo hledí oko, tam i sem,

jas ovládá a rozjařuje davy,

jen chrámu mohutného za sloupem

dva černé mnichy tajný hovor baví.

Na druha dumavého jako sen,

se smíchem ušklebavým starší shlíží

a šepce mu: „Náš řád-li roztříštěn,

zde cosi v láhvičce mám, co jej sklíží!

Ten Ganganelli nerozvážně hrál;

znám v kapli Vatikánu sakristána,

ten koná vše, co chce náš generál,

s ním vážně pohovořím záhy z rána.“ –

Než do věčnosti rok a měsíc sběh’,

zvěst po všem světě tíhla z Vatikánu,

že Klement Čtrnáctý, ctný otec všech,

svou velkou duši položil v klín Pánu. –