Klen.

Toulá se vlk v žírných polích

hledající tučný plen,

bloudí Aldan po oudolích,

v kterých sedí starý Klen.

Stojí Klenov u Radbuzy,

hvozdy šumí dokola

a v ně Klen i jeho druzi

hledí zraky sokola.

Co tu pije rudá vína,

co tu jídá bílý chléb,

kolem srubů jeho týna

zabělal se mnohý leb. –

V zamyšlení, v zadumání

pustil uzdu myšlénkám,

smutně sivou hlavu sklání.

„Jsem tu nyní, jsem tu sám.

Odumřeli druzi mládí,

opustili otčinu;

čas jak vichr divý pádí.

Kdy já v rově spočinu?

Již mohyla Popelova

mizí v bujném kapradí;

zda se splní jeho slova:

Rov můj tvým se nahradí?“ –

Hledí starec v modré luhy,

hledí okem bedlivým,

přivolává věrné druhy

vida stoupat šedý dým.

„Kokrhá, to z našich chatek

rudý kohout našich střech?

Neslyšíte žen a matek

zoufanlivý pláč a vzdech?

Nezdá se vám, jak by šakal

zavyl v šerý, tmavý les?

jak by chudý rolník plakal

opouštěje rodnou ves?

Obětují Perunovi

Bavoráci cizí dar,

podpalují bílé krovy,

na vsi vedou černý zmar!

Živě v obět velkolepou

pálí klasy na luze,

krvavými meči tepou

v svatých stromů haluze!

V doubravinách temných plaší

ostrozobé krahuje

a co najde v zemi naší,

do své Bavor stahuje.

Vyjeli si Bavoráci,

spolehli se na oře,

ale rolník při své práci

kosti jejich zaoře !“ –

Tasí meč a zbraně ryzí,

přes kamenný letí most. –

Přivítati hosty cizí,

svatá Čechův povinnost!

Jsou to mraky na nebesích,

je to blesků rudých let?

Jako mraky jedou v lesích,

jako blesk se míhá kmet.

Řeky bouří, lesy hučí,

echo lkaje v lůně hor.

S větry letí koně ručí,

s větry letí Klenův sbor.

Rozhledá se v širých polích

sivobradý starý Klen,

kde vlk bloudí po oudolích

a kde hledá tučný plen.

Ajta! Tamo Perunovi

obětují cizí dar,

podpalují bílé krovy

na vsi vedou černý zmar!

Živě v obět velkolepou

pálí klasy na luze,

krvavými meči tepou

v svatých stromů haluze!

Tamo loupí, hubí, kradou,

netuší zlou kvapit seč.

Potřásá Klen sivou bradou,

vzduchem sviští nahý meč.

Jako letní krupobití

dopadává na sta ran,

křik a pláč a vlčí vytí

ozývá se se všech stran.

Jako řekou kane krve

blesky září mečů kmit.

Jásá teď, kdo plakal prve,

bije nyní, kdo byl bit.

Již noc letí s horských štítův

jako tmavoperý pták.

Dál chví se meč Svantovítův,

dosud prchá Bavorák.

Natahuje líné klouby,

odhazuje velký plen.

Jako ručej v lesa hloubi

za ním bouří sivý Klen.

Jezdce honí, hlavy rubá,

honí, rubá napořád.

Klesá Aldan jako hrubá

skála v hněvný vodopád.

Tu a tam se jezdec kmitá – –

i dí Klen: „Dost boje buď“

a než dořek’, střela lítá

zaryla se v jeho hruď.

Bujná větev žití zvadá,

kterou ranil kalný šíp.

Klen v Mořeny náruč padá

v stínu věkovitých lip.

„Pozdravujte moje syny,

které hostí Vyšehrad,

ať jsou štítem domoviny,

kdyby k nám zas Bavor vpad’.

Ověnčete ještě, bratří,

choti mojí milý rov,

kterou v návi oko spatří – –“

a ztich’ šepot jeho slov.

Pochovali popel kostí

pod velebnou Šumavou,

Šumava mu do věčnosti

pěje píseň dumavou.