Klenckyj radášek.

Dávno huž, co míli v Klenčí

na voltáři toho černýho.

Svatyj Prokop na řetěze

sice pevnou rukou držíl ho –

Hale ten čert bul přec jako živý,

ha tak dělal samý neplechy,

haž se dovíjaká čertovina

dostála i z toho pod střechy.

Čertův tabák rozmoh se jim šudýš,

po lesích i v samým vobilí,

v půzimku ha v zimě se tám pořád

sami čertí zrovna ženili.

Hale tuto bulo šecko málo,

věčí trest míl přijít na Klencký:

radášek se tuten vod voltáře

vobracíval nyjrač na žencký.

Vočma svýma po ženckých vám blyjskal,

že se hani modlit nemohly,

mušely se teký na něj dívat

ha pak v hlavach míly věce zlý.

Dětma jejich samí čertí šili,

lucipeři buli chasníci,

ha z tich voček divčát, chraň nás Pámbů,

smíli se vám samí čertíci.

Haž pak jedný mámě se to stálo:

zdravý děti dje huž v senci má,

hale co se íčko narodilo,

díďátko je černý s růžkama.

Tuto bulo přec huž drobet mnoho,

ha tak čert ten mušel do peci,

hale nevím, asli moudrý bulo:

komínem moh nyjlíp hutéci.

Já sem haspoň viděl v Klenčí vloni

jedny voči – hezký, habych řek,

ha z tich zase koukal a mňe smíl se

možná dost ten klenckyj radášek.