Kleopatra.

Ret svůdný královna k rozkazu otevřela:

„Číš s vínem cyperským mi podej, otroku!“

A v drahé nádobě hned šťáva libá vřela. –

Když pohár pozvedal, dlaň otroku se chvěla

a tajný bleskl žár mu v oka hluboku.

„Na zdraví tvoje číš ať perly metá výše!

ty vládneš úsměvem své tváře líbezné,

před jeho půvabem se kloní celé říše,

lid padá do prachu, – ty sama v božské pýše

až k nebi pozvedáš své čelo vítězné!“

„Buď zdráva, královno!“ – A číš podává paní, –

však náhle u nohou jí klesl v zachvění,

s bolestným povzdechem zrak zakrývá si dlaní,

tvář uslzenou v nach podušky vonné sklání,

šeptaje podivně jak chorý ze snění.

„Ach, odpusť, královno! jáť příliš věřil sobě, –

ta křišťálová číš ve hloubi skrývá jed,

to dar je národa, jejž podat měl jsem tobě,

jím uhasnouti měl tvůj půvab v temném hrobě,

leč jinak rozhodl tvých očí božský hled.

Já příliš spolehal se v sílu duše svojí,

však bílá ňadra tvá mne něhou přemohla,

v mém srdci plane žár, jejž nic juž neukojí,

než obsah poháru; ten všechnu bolesť zhojí,

co ani boží moc by více nemohla.

Buď zdráva, královno, viz, piju na tvé zdraví!“

a již lem poháru nahýbá ke rtům svým. –

„Buď zdráva, královno, již celá země slaví, –

jak mohl bych se kdy tvé krásné dotknout hlavy,

hle, v prachu umírám tvým hledem jediným!“

Na mramor poklesl, bolestně vzdýchá, tiše,

posledně k vládkyni své oči obrátil. –

A s hrdým úsměškem, jenž lednou pýchou dýše,

ta káže sluhům svým jak chladná luna s výše:

„Uvrzte, otroci, mrtvolu rychle v Nil!“ –