KLESÁM!

Ty klesáš vždy hlouběji, hochu,

kdys děl mi básník, můj druh,

ty hyneš sladkými verši,

v nichž není smysl, ni duch.

Ach bože, což mohu já za to,

že výš se nemohu vznést?

Jsem pouhý člověk a k zemi

můj osud přikován jest!

A klesám-li, hledaje v srdci

ty zbytky ztracených dob:

což víc! Vždyť klesáme všichni,

ten dřív, ten později, v hrob!