KLET A KLUK.*)

Mračen stíny táhly v žírném dolu,

bílý měsíc trhal jejich shluk.

O půlnoci hádali se spolu

Klet a Kluk.

Lidé, mravenci již dávno spali.

Temně olše šuměla i buk;

proti Kletu, obru, vztyčil malý

svou pěst Kluk.

„Kmenů sta na volné nesu lebi,

stín můj nocí padá v svěžest luk!“

Šuměl starý Klet svou výzvu k nebi,

s chlapce drzostí se ozval Kluk:

„To je toho! Věru, neslýcháno!

Věru čas, bys marnou chloubou puk’.

Chci se s tebou měřit, než vzplá ráno.“

Klet již ani muk.

Vzešlo jitro, slunce oba měří:

Klet je obr, Kluk je vskutku kluk.

V obrovité stinných hvozdů šeři

mlčí Kluk.