Kletba.

Má ruka slabá žehnat by ti chtěla,

i kraji tvému, milý domove,

leč žehnání má ruka zapomněla,

a vůle klesá do tmy hrobové.

I ty jsi dílem milované země,

co nesmí sobě ani zaplakat,

a děsné boje mocně víří ve mně,

chci tobě kletbu – kletbu chci ti dát.

Jen zradou puč, – kam nepřítel náš kročí,

a pod suchý-li strom snad usedne,

ať pučí zas, a vypíchá mu oči,

než jedem svým ti v líce pohlédne.

Tvé místo každé pisčitou buď půdou,

jež zbojníka má, lotra zasypat,

a vody tvé ať krví proudí rudou,

by prostý všeho musel zanikat.