Kletba do dálky.

Nastoupil čas nahnilou duši střelit:

tak zvolal Svantovít a chopil ruku mou;

i skočím z lože, bohu poslušen,

povznesu šíp a napnu jistý luk

i dám se v krok – – –

Ač sen to byl, však hoden upomínky!

Derem se skalami a příkrou dolinou

až v říši Morany – nad jezerem

co šlehá pekelnými vlnami –

v ohnivé mlze, nohu zastavíme.

Jak divná smrtelníka povaha,

jak rychle z lože spěl jsem za bohem

a jak smrtelná ouzkost na mne padla,

když náhle sám, jen duchami provázen

jsem ucítil, že pevnou půdu svou,

kde bratr mezi bratry jsem si hrával,

že milou přírodu jsem nechal za sebou.

Bůh pokynul, a chvějící se rukou

pozvedám luk: Jak honba divoká

tu náhle stádo duchů šílených

ohnivé chmury mžikem proletí.

Bezhlavých psů a malých mrzáků,

houf srdcí-prázdných a nestoudných žen,

diblíků podnapilých, podlých šumařů

a řady soběckých vyzáblých učenců

se hemží přede mnou! – – – –

Ta rota uštvaná, co dávno minula

svůj cíl, prosí o rychlé slitování

a houká: Dej nám smrt! –

Zamířím: Šetři šípu, zvolal bůh –

vzácnější lov jest tobě uchystán!

Až spatříš babu v muže zakletou,

co v plachý verš ukrývá nahotu,

a poslední si z hlavy trhá vlas:

pak střel, a pronikni to srdce nevěrné!

I spatřím, jak za houfem sklamaným

s těkavým krokem ubírá se stín,

jenž zdá se, že sám před sebou utíká.

„Vy písně nezrozené, bídná hlavo má,

myšlénky roztroušené, kdo vám výhost dá,

ty srdce rozmazlené, kdo ti pokoj dá,

vy vášně rozkvašené, kdo vám jedu dá?“

Zasmál se bůh, já tajně zaplakal,

však šíp můj letěl již a nevrátil se víc; –

bezduchý trup svalil se přede mnou.

Nelitůj ničemníka, poslyš minulost:

konečná smrt i jemu úlevou

pomlče, že tím svět i nebe získá;

ten plachý pláč, ty křeče neplodné,

ta mysl roztěkána i to bědování

lidstvu i bohům se již zhnusily.

Popatř mu do očí, znáš ztrhaný ten zrak,

tu vpadlou tvář a zsínalý ten ret?

To on! – vykříknu poděšen, – to on!

strach dávno minulý a rána zajízvená

mne znovu zabolely – odskočím,

zakryju tvář a pohroužím se v sen:

Bůh sám ať naší pověst dopoví!

V rodině osířelé, četné, ubohé

nejstarší bratr vládu nastoupil –

nevládnul ani prutem železným,

jen k svorné práci čeleď svou pobízel

a mířil sváry, trestů neznaje,

i miloval tak vroucně: nikdy nikomu

že víc či méně lásky neukázal;

a to byl jeho pád! – –

Vyštval ho bratrů nerozumný zbor,

a když jim ruku dával na rozloučenou,

když okem zpytavým tu řadu probíhal,

jen jeden spatřil uslzený zrak,

jen jedna ruka ovšem třesoucí

se pozvedla mu věčné „s bohem“ dáti!

I popadnul tu ruku – ach, jak zabloudil

oklamán slabostí – a nespustil jí víc.

Za stanem uplakaná matka seděla

a vrhla se mu v náruč s pláčem žehnajíc

tu jedinou svou zdatnou podporu.

Že ale mezi bratry zbouřenými

i její miláček byl pozůstal,

nemohla zlatohlávka opustit

a zůstala – – –

Upřímně vyznala tu slabost svou –

Syn porozuměl – matku políbil

a děl jen zticha: „Ženo milená,

i v dálce budu bdíti nad tebou!

Když k moři došel s bratrem jediným,

na nějž se jak na skálu opíral,

najmuli loď – a plouli nešťastně.

Koráb se ztroskotal, a nahé těla jen

dvou bratří vyvrženy na břehy.

Jen péčí statné děvy rybářské

zas přišli k životu! – – –

I našli domov – bratr nejstarší

tu děvu zamiloval, po stu nesnázích

jsa vděčen za ten milý přítulek;

však mladší ve dne v noci neznal pokoje,

vždy těkavý honil se za zvěří,

ba celé týdny trávil na lovu,

tak že se zvolna bratru odcizil.

Nadešla zima – těžká choroba

upadla na rybářku nebohou –

nezavřel zraku bodrý milenec

a vracel všecku péči zažitou

trénásob dívce dobré, spanilé.

Tu přišla zvěsť, že bratří zbouření

i matku opustili – ano žebrotou

že po světě se plouží, syna hledajíc.

Dva dny se soužil věrný syn, vždy sám,

vždy bratra čekaje, až tento náhodou

jen hladem štván, se zjevil před práhem.

Buď vítán, bratře, hochu, příteli,

s jak těžkým srdcem jsem tě pohřešoval –

zde viz, má děva smrtí zápasí

a matka naše bloudí – marně hledá nás

bůh sám ví kde, a běduje i kvílí:

Kde dlíte, mojí věrní synové? –

Neodvracuj se, nekrč rameny,

vždyť nevelkou jen oběť požadují;

sám půjdu do světa, opustě děvu svou;

jeť mladá a má matka bez síly.

Děva mne nepohřeší, neví o sobě,

však matka stará každou chvílku čítá,

která co okamžik jí krátí sešlý věk. –

Co den jen krůpěj vody přej těm ustům,

jichž svírá horečná, práhnoucí choroba –

na věky vděčným tobě zůstanu.

I pohnulo to lovcem, ano zasednul

u lože dívky, které děkoval

sám život svůj, a vzdychl zhluboka.

Syn věrný pokojně nastoupil dráhu svou.

Po dlouhém hledání ho lásky strážný duch

dovedl k místu, kde se cesty dělejí.

Nastoupil pravou, vedla podlesím

a bůjnou pastvinou až k samé patě hor.

Nad příkrou srází tam svým zrakem sokolím

odekryl mžíkem oka matku schýlenou:

zdá se, že odpočívá, upírajíc hled

do šíré dálky, cesty pátrajíc.

Neskočil, neletěl, pružností myšlénky

stál před matičkou – ta však starostí

snad příliš unavená, neznamená nic,

ani se neruší, ni hlavou nekyne,

ni okem nehne, jen tak tíše sedí

a stále do té dálky jako mrtvá hledí! –

Sestoupil s hor dvénásob obtížen!

To lehčí břímě: matky křehké tělo,

to těžké břímě: jak hrob němý bol. –

Jen chvílku dříve, a ta stará žena

by radostí snad byla obživla!

Vrací se k moři mrtvou matku nesa

a pátrá po svém smutném domovu;

plaví se hladinou, pak na břeh vystoupí,

známý to břeh; však místo chaloupky,

najde jen zbořeniště s tělem spáleným!

Jen krůpěj vody! ach, jen chvílku dřív!

A zatím lovec bloudil po horách,

až zabloudil a nevrátil se víc.

Smilůj se, Svantovíte – nemluv dál,

tys kázal a já střelil, a přec miloval

jsem bratra těkavého; ruka má

teď krví bratrovraždy zbrocená,

jest prokletá až po sám soudný den!

V tom probudím se – byl to strašný sen!