KLETBA KRAJINY.

My zmlkli jsme. Ta celá krajina

nám připadala zachmuřená, snící.

A jako ten, jenž svoji bolest zná,

jsme nevěděli, co dál máme říci.

Jak do dnes by tu stopy zůstaly

ve hlíně krve vytrysklé a žhavé.

K nízkému nebi houfně vzlétaly

nad pustá pole vrány krákoravé.

A pustil jsem tvou ruku ze své rád.

Nemáme síly, bychom dále lhali.

Proč v tato místa jde jen dokonat,

co v létě kdys’ jsme svojí láskou zvali!?

Nad chudým květem, jenž tu nevyrost,

ve zraku našem dosti slzí zbude.

Pro tragedii vždy zde místa bylo dost,

pro tragedie zde i dále dost ho bude...

A ruku zřel jsem, jež se s hlínou rve;

s krvavou hlínou, bodláčím a klestím...

– Zoraná pole, cesty pečlivé, –

ten kraj však příliš připadal mi scestím...