Kletba poslání.

Jak mladé slunce chrámu Apollina,

lesní dostoupil stráně statný jun

a zlatou lýru do svého vzav klína,

pochvatem něžným sáhl v stříbro strun.

Však jako uštknut zpátky trhl rámě, –

na místo lýry žhoucí cítil kov

a shlédnuv níže, meč zřel skvít se v plamě, –

na místo strun – tré krví psaných slov.

„Což ďábel na mne z pekla kouzla dýmá?“

a zděšen meč chce z ruky odvrci,

než ruka přimrazena jílec třímá,

a pěsť jej vřele tiskne ku srdci.

Stmí se. Hlas zazní, jak kdy Cyklop ková:

„Již dospěj k vznešené své úrodě!

Meč úděl tvůj. Tvým heslem jeho slova –

čti!“ – „„Zpěvem k činu, činem k svobodě!““

„Zpěv ovil ti již skráně kvítím vnadným

a v srdce vštěpil růží vonný zdroj,

však nezryl ještě ňadra vrahům zrádným,

a k činům nerozchvěl oteckou zbroj.

Nuž ještě jednou chop se lýry svojí

a k bratřím zapěj písní Záboje,

pak pomni meče – slov krvavém v znoji

a s nimi svatého spěj do boje!“

Však dobýti-li chcete hradu pevna,

kde utýraná volnosť v poutech lká,

vás jedna vediž mysl stejná, zjevná,

jen ta vám ku vítězství požehná.

Než jako s ní i nebes dobudete,

a vzdory nést celému lze vám století,

tak proti ní hřích blesky do vás vmete,

a k smrti sprovodí vás jeho prokletí!“

A hrom si k tomu svoje zapěl Amen

a blesk zapáliv širou temnotu

ve srdci mládce zažeh’ mocný plamen,

jenž ze snění jej zbudil k životu.

A protřev zrak zas držel v ruce lýru,

z jejíž se ňader bolný vydral sten,

a duše v pěnivém vzkypěla víru,

sna z květů pučel jasný, parný den.

A sivý sokol se skály se vznesl

nad mládcem mířil v nebes slnotrůn,

jakoby boje opověď tam nesl,

vždy výš a výš, už nezřel víc ho jun.

I mávnuv jako mečem lýrou, pádí

pryč z chrámu svaté, tiché milosti,

víc nezřelo ho nebe jeho mládí...

kdož ví, ký dům ho nyní uhostí.

Zapadlo slunko v tůni zkrvavenou,

černým se pláštěm země zastřela,

v divokém štěku feny lesem ženou,

co umrlčina krajem začpěla.

Pěvcova pláně holá, osamělá,

tajeným bolem často povzdychá,

kdy černá bouře, v dáli rozdunělá,

zde zmírajícím echem utichá.

Jak kouzlo nebes pěvce požehnání

kochaným veždy dýše bydlištěm,

mír z vlasti vypuzen tam hlavu sklání,

kdy proudy krve jinde myjou zem.

Jen ve snách lesík divné mívá zření,

jak orel slavíka by hrdlem pěl,

a slavík hlas svůj v rachot hromu mění,

jak v závod s třeskem mečů, s hřměním děl.

Ba s hřměním děl, jež mládec svatým heslem

jak Titánům by kyna vyvolal,

by pozatřásl krále – kata křeslem

svobody zlatých stékaje lid skal.

Již ohňokruhem duch se vzpoury šířil,

a jeden zemí šlehal spásy žár,

lid mstící tyranu již k srdci mířil,

jen krok – a dravci utnut skles’ by spár.

Jen krok... a národ zajásal by v slávě,

svůj prapor vetknuv na královský hrad,

jen krok... a v purpurovém hávě

volnosti kněžka šla by žertvy žhát.

Jen krok... avšak druh černý kata – krále

znal v srdce lidu vhřížit símě zlé:

tu ten, tam onen nechce sloužit dále,

a červ již konal zhoubné dílo své...

Nad horou černou káně poletuje,

v smutečný nebe obleklo se šat,

v noc divé vítr melodie duje,

a na divný to měsíc svítí sad:

tesané stromky, ovoce jich z masa,

a tam – jak poslední by pomsty vzlyk –

protknuta mečem lýra bezehlasá,

a nad ní v houpu – pěvec – bojovník...