KLETBA TĚLA.

Dala mi tělo – ráda, nerada,

však duše – té mi vůbec nedala.

Teď ve vzpomínce všechny stopy hynou,

rozkoší zraku, hmatu, soulože,

už ani vzkřísit v mysli nelze mi dnes vše –

a představím-li si ji, jak ji dnes

už jiní užívají, k sobě směle vinou,

mám cit, jak nebyla by nikdy byla mou...

Proč tedy všechny lsti, a lže, a úsměchy,

ješitné triumfy nad úspěchy,

pohledy nenávisti nebo pohrdání,

a konečně to lstivé s bohem dání,

ta radost jizlivá, že mě tak oklamala,

ten smích, jímž nad tím ješitně se smála,

proč v paměť vrací se a pokaždé mě zraní?

Dala mi tělo – ráda, nerada,

však duše – té mi vůbec nedala;

snad proto je mi dnes, jak vůbec by

mi ani těla svého byla nedala.