KLETBA.

Zapadlo seménko trávy v chudý můj úděl,

v chudý můj úděl na úpatí skalnatých svahů,

strmých a příkrých a rozrytých věky.

Ve vyprahlém tichu

počalo pukat a klíčit pod zářícím sluncem

a milosrdná noc je sílila vláhou.

Ale divoký balvan, prokletí věků,

mého osudu kletba,

sesul se s rachotem v chudý můj uděl,

a proto mé seménko zdušené

vyšlehlo stíží a bázlivě

z mrtvého, těžkého skalního stínu.

Je chorá má dojemná krása,

kol balvanu prokletí břečťanem prýští,

jenž kořeny hluboko pod balvan zaryl,

bledým, tuhým a ubohým listím

ovíjí rozrytý, omšený kámen,

jen jednou, jen jednou za svého života

vykvétá smutným a droboučkým, zeleným květem...

Na břehu modravých vln

vzkvetl jsem za jara,

drobná pomněnka.

Vzkvetl jsem za jara ruměnným svitem,

hvězdičkou chudobné krásy.

Nikdo mne nezřel, nikdo mne netušil,

na vlastním stonku

spíjel jsem vysoké, vysoké nádherně nebe.

Nikdo mne netušil, nikoho nerušil

modrý a skromný můj kvítek,

osamělý a ztajený s bílým svým štěstím,

s klidem a světlem.

A přece, a přece!

I na skrytém břehu modravých vln,

dravý a nelítostný,

našel mne sychravý vichr otravné zloby.

Pod jeho chladnými údery

ztvrdly a zdrsněly hebké mé listy,

stuhnul můj stvol a píchá jak trní.

Jenom ta útlá hvězdička blankytná

na drsném stvolu,

hvězdička chudobné krásy,

zrcadlí doposud, doposud vysoké, nádherné nebe!

za ten nahořklý, suchý prach zloby,

obracím kvítek svůj modrý s tichounkou září

vstříc tomu dravému, drsnému vichru

a v slzavých polibcích

dýchám v něj blankytnou, bolestnou vůní...