Kletba.

Hoj nebe bouři, sviť mi bleskem k hněvu,

bych v slova vtěsnat moh’ co srdce svírá;

při taktu hromů tvých jsem mocen zpěvu

a při tvém blesku plá i moje víra. –

O lidstvo – jak jsi bídné, ošumělé!

Se skrání strhalo jsi věnce krásy,

v poroby, ve tmy kalu toneš celé –

já přece věřím v den tvé velké spásy.

Což je ten okamžik! – zpět za staletí

se nesu duchem, zřím jen černo samé –

jen tu a tam kdes malá jiskra vzletí,

a pablesk její o pýchu se láme.

Tož v dobu zalétám, kdy Jerusalem

se vzepjal s Římem k boji poslednímu,

sám sláb a vylhaným jen sveden králem

v šílenství kles’ a podleh’ katu Římu.

V tu dobu zoufal jsem tvým nad spasením –

ba klnul tobě a tvé velké vině;

dnes kletbu výše víry v spásu cením:

nehodno’s vstoupit ve svých tužeb síně.

Řím tehdy štval tě, židovský ty lide,

tys ale šílil víc než dravé zvíře,

snil’s, nehodný, že spasitel tvůj přijde –

a vlastní krev jsi pil v tě mrzké víře.

Brat bratra bil, syn vraždil otce, matku,

syt vášní děvu hoch a matka dítě;

chtíč hladu, krve, vilnosti a statku

tě zpil – jak podnes mamon opijí tě.

Tys nehty vtisk do římských vojů masa,

jak tigr krev jsi ssál, žoldnéře rdousil –

o tehdy šílil jsi co litá chasa,

a osud meč své pomsty na tě brousil. –

Tvé krásné město hrdě rozmetali,

že nezbyl kámen z oteckého prahu,

do světa úhlů všech tě psance štvali,

tvé bědy věkům dálným na výstrahu.

I bloudě světem, klnul’s tomu Římu,

v své slepotě jsi nezřel vlastní viny,

já ale slyšel jsem tu z města dýmu

hřmět kletbu jinou – na tvé vlastní syny.

A kletba splněna. Tys povrhelem,

že neučil jsi srdce víře lásky,

že’s zůstal nejlstnější – bezcitnou z šelem,

a nejhlubší ryl v čelo lidstva vrásky.

Tys povrhel s tím v tváři s Kaina znakem,

jak vždy a všude vyvolený k tomu,

stáť v řadě lidstva na pranýři takém,

pokud v své srdce nevrátíš se domů.

A Říme, ty kam’s bloudil v pýše duchem,

že těch, jimž čela rozbily zdi tvoje,

jsi kletbu přeslech’, aniž v srdci hluchém

se nezachvěl, dál slavě hody svoje.

By zotročilý vnuk i Karthaginy

byl zhoubou klnul tobě – moh’ se’s smáti:

pád tvůj a kletba se co pouhé stíny

před touto kletbou co před sluncem tratí!

Odsouzen zášť a tmu do světa síti,

pokud se nepokoříš před národy –

zdaž déle světu hodláš v oči zříti,

smývaje kapkou svěcené stud vody?

O Rómo ustaň – nebuď pekla výhní,

tou nebuď ranou lidstva rozjitřenou, –

již lásce zbuduj chrám a k světlu tíhni,

i padne kletba, satana že’s ženou.

Vždyť tmou a záští zač tu vedeš boje,

je svato tak, jak zplozeno by rájem –

tím bojuj teď, leč protkni prsa svoje,

by smyla’s vinu krví svou na vzájem.

Dřív nebo pozděj – jednou bujně zkvěte,

co z Kostnice zaseto v srdce věků –

a dnes-li tebe stará rána hněte,

již zítra nebude víc na ni léku.

Kde jsem, že slyším steré zpěvy zvonit,

jichž rajský zvuk mé tklivé srdce jímá –

až vyschlý zrak počíná slzy ronit,

budí se naděj, co v mém ňadru dřímá?

Znám vás, vy vlasti srdcekojných zpěvů;

na vás vylila krása něhu svoji, –

jen osud ve svém neustává hněvu

a jako povždy, dál proti vám brojí.

Vám srdce mého nejsladší zní tluky,

vy čisté, zdravé, nepojaté divy –

těm běda, své na vás kdo vztáhli ruky

a klnuli vám – slovanské vy nivy.

Však jiná kletba stíhá po staletí

ty syny naše – a ne z toho světa –

duch její divé orgie rád světí,

kdy ve střed jich svij zlaté jablko vmétá.

O Slavie, tvá mysl holubičí

jen cizině se jeví, doma sváry

tě hyzdí, krásné snahy tvoje ničí,

a soused jestřáb v své té tiskne spáry.

Ty mlčíš? – o jak nehodno je tebe,

mlčeti ještě, kdy už kámen mluví; –

dnes při vzdechu to ještě trochu zebe,

a zítra snad ti bude mluvit krví.

Jen slovo rci, a jeho zvuky zlaté

pro volnosť celé světy rozhlaholí.

Rci – právo vrátí se nám v pouta spjaté,

rci – zmizí svár, jenž v srdci srdce bolí,

rci – bude písní nejsladší tvé slovo,

jím jen se vrátí na svět lidstva spása,

v nadšení nad ním srdce otrokovo

i vítěze si stejně pozajásá.

O lidstvo za myšlenky bojující

již nedli při kvasu a vzchop se rázem

by planoucí byl úmysl tvůj svící

ráj by se mžikem vrátil zase na zem.

Slyšelo’s kletbu nebes v den své bídy,

že’s nehodno vjít do volnosti chrámu?

Dnes píseň má v tvář tvou piš její stydy,

že posud nad tebou svou naděj lámu.

Chtěj – války minou, hlas tvůj trůny sřítí,

i pouta spadnou s šíje, vzejde světlo,

ples míru, lásky, volnosti se vznítí:

nebude toho, co tě dříve hnětlo.

Chtěj – však ti toho celou chtíti mocí

to kletba tvá, že posud nechtělo jsi,

že v jasný den jsi spělo v pusto noci,

že duch tvůj rád svá vlastní pouta nosí.

Tys místo volnosti si moci přálo,

jen místo světla záři barvy jiné,

ne žitím – rozkoší tvé srdce plálo,

a zřelo’s klidně, jak můj národ hyne.

V plemenný boj jsi věrné štvalo bratry,

sousedy sváříc, vraždilo jsi slabé;

sám Albion za vzorem římské chátry

z popelův Indu svoje zlato hrabe.

A na rumech volnosti milionů

Jonathan vztýčil světla stan a práva,

leč volný sám se Rudých usmál skonu

a s otroky si hrdě pozahrává.

Svěřepý Turek smí tu týrat ráji,

ty vidíš hřích, a jen se směješ tomu,

tvá zlekaná hruď darmo si to tají: –

jen za to spása vyhání tě z domu.

Kdo bez citu zří umírati druha,

jen se smíchem sleduje zápas jeho,

zdaž hodna žíti volně hruď ta tuhá

a nečtla sama sobě soudu zlého.

Ne to je volnosť, jíž si otročením

dobýváš – není pravdy světlo jasné,

jež vznítit vědomí chceš utlumením,

ni to je láska, při níž národ hasne!

O kaj se již – leč v srdce svého hloubi,

tě neočistí slova – kaj se činem,

nechť láska, lidskost s tvým se žitím snoubí,

by nestyděl se člověk – slout tvým synem.

A jako syna ustoupila víře

ta víra otce přežilá a kruchá:

nuž lidstvo! rozvěj peruť svoji šíře –

a vztyč až do nebes tu víru ducha.

Hle, nebe samo tobě otvírá se,

prchají chmůry, hvězdy planou v míru,

i vidím den, kdy staneš v dávné kráse,

tu kletbu smyjíc očistíš mou víru.

Pak národy zas různé pravda spojí

v rodinu velkou ve svatvečer spásy,

své lidstvo rány na vždy láskou zhojí

a mocné plesu hymny zazpívá si.

Nás nebude tu více – v duchu ale

s ním zaplesáme, jati výhrou boje;

den míru svitne v kráse neskonalé: –

to lidstvo cíl je tvůj – buď snaha tvoje!