KLÍČE.

Nach roucha váhám krví zneuctíti –

Mně nebude se duše za krev těla rdíti.

Hned nedáte-li klíče od pokladů!

Zde bez bázně vám do rukou je kladu.

Mne omluvte! Don César sláb se cítí –

Vy rozkaz plníte. Tož mohu tedy jíti.

Jak ochotně jste klíče ty mi podal!

By zlato choutkou rzi hlad jiný hlodal.

Jak Eminencí bylo na věčnosti prahu

a cestou k infernu, ač jsem-li podoben já vrahu?

Jdu k nebi v slzách. Vidím, vám dav klíče tyto,

že bez hany a čisty Petrovy zas klíče.

Tož dvojí radost mám; ač bez prvých mně líto,

kdy byla by má čepel na podobu rýče.

Kdo do smrti má blízko, k budoucnu prý hledí.

Nic Vaše Eminencí o tom sdílně nedí?

Jda mimo tmavé brány, minulost jen vidím:

Zdráv César Borgia, skálu církve do inferna válel.

Však nyní nemocen. Což mnoho prozahálel!

Bdí Prozřetelnost. Proto Váš pán chorý,

by církev nelekal jed, úklady a spory,

ni papežství by nestrojil on zhoubu.

I kmenu zdravému kdys třeba bolných vroubů?

Řeč moudrá klidných úvah. Ač má dýka bodá?

Červ jinde strom i vám již potajemnu hlodá.

Dík za klíče i za výstrahy slovo!

Sem, lidé! K vévodě s tím! Truhly nad olovo...

Ó Říme, Říme! Pln jsi nenávisti,

smích, kletby, kámen na mrtvého svistí – –

Kdo Athénské kdys nazval „velké zvíře“?

Všem stoletím dav týž jest, krada, hýře,

i kdyby světec umíral, vždy chátra čeká

a loupí, nadává a dravě skřeká.

Co neučinil pro lid Řehoř Velký

kdys před věky! Vše rozdal za života.

Jen o lid v péči, hromadil jak včelky,

a dával bohatě, by skonal chud. Tu rota

ne hladových, leč dráčů nenasytných

dům plení; nikde pokladů, ni zboží.

Msty zlobou z hněvu na hromadu složí

jen knihy, pergameny: oheň pod ně!

Když není jiných loupeží jim bytných,

ať s chudým tělem mře duch bohatý mu shodně,

jenž ukryt v jeho dílech. Hladným vztekům

jen jáhen Petr zachránil je věkům.

Smrt ohlaste již, otevrouce dvéře – –

Jen rychle, rychle! Což tu plno sběře?