KLÍČENÍ.

Hostinec „U bílé růže.“

V posledních domech za předměstím.

Jircháři páchnoucí tříslem,

puchem hovězí kůže,

dělníci droucí v kamenných lomech,

hlídači s mosazným číslem,

různé existence a zahaleči,

povaleči,

několik chasníků z mlýna,

společnost brusičů líná,

všichni přišli,

vyžít,

zabít,

večer soboty.

Zítra přijdou v neděli.

Do roboty v pondělí.

„Pivo, pivo, pivo.

Dej mi čtvrtku vína,

mně dej guláš,

a mně salám,

já chci silný grog.“

„Jest-li pak máš velkou sklenku

jalovcové s dobrým rumem? –

„Přines flašku limonády.“

(Apač objednává pro milenku.)

A hostinský i hostinská,

jak by byli ve varieté,

učili se balancovat

s nádobím a nádobami,

nakupí před hosty lahve,

sklenice,

pak talíře a mísy,

nože, vidličky a lžíce,

v chvatu,

v letu.

(Ó jak se vše pestře mísí,

rychle barvy na paletu,

barvy vidí se i slyší)

CÉZANNOVSKÉ ZÁTIŠÍ:

V karbidovém světle září

barvy, barvy, barvy, barvy.

Granátově svítí pivo.

Malinově rudne voda.

Zeleň v osmihranných sklenkách

vykřikuje kontušovka.

V odrazu teď prudkých světel

usmívá se jasně koflík.

Hnědě mlčí stůl.

Vyrušuje prasklý talíř.

Stěnu tvoří při zátiší,

modrá košile

a černý knoflík

(zoufal bych, že nejsem malíř)

ze solničky jásá sůl,

cinobr papriky.

Z vychrtlých lahví

opojné záblesky

a tiché výkřiky.

U stolu jirchářů lidový politik

vykládá o Rusku,

a jak na Něvském prospektu

k nebesům Trockij zahrozil

a na ramenou lid jak nosil Lenina.

Hostinec „Bílá růže“

v posledních domech za

předměstím.

Klíčení.