Klicpera.

Nedávno jsme tu teskně stáli,

k čerstvému hrobu skloněni,

a hledali jsme v šeré dáli

jen nadějí svých splnění.

Zas ubyla nám hvězda jasná,

z níž proudila se důvěra,

a pochována doba krásná,

kde s námi kráčel Klicpera!

I on se v době beznadějné

zmužile hlásil k národu

a ještě v stáří síly stejné

přinášel k slávy závodu;

on do hlubiny dávných věků

se nořil v svatém nadšení,

aby nám v skutcích našich reků

cíl našeho dal snažení.

On do života mocně sáhnul

a nalezl v něm mnohý lík,

po němž již nedočkavě práhnul

náš lid, zemdlený bojovník.

On žil – on trpěl, doufal s námi

a do hrobu vzal vědomí,

že naší slávy mladé chrámy

již žádná zloba nezlomí.

A jako jeho odkaz jásá

nad jeho hrobem mužná věst:

Jen setrvejme – a pak spása

musí se k nám, byť bleskem, snest!

Zde pochovejme žaly němé

a bázlivosť a sobectví,

a jako bojovníci jděme

i po mrtvolách k vítězství!