Klid lesa.

Chléb v klasech těsná se – ó slunné doby –

a růže smějí se vstříc vjezdu léta,

vrb vlasy zelené proud pěnou zdobí

a při něm hochů veselí se četa,

jich oči, rty i tvářky zrovna hoří

a plná těla v křišťál vod se noří;

ti potápějí se, ti do vln tlukou

a ti tam v tváře stříkají si rukou.

Mě vábí to však mocí z toho víru

v hloub lesů ztemnělých, kde klid se hostí,

v tůň samoty, v síň zeleného míru,

kde stromy touží nebe do výsosti,

kde mladé mlází přitajuje dechu,

když pták mu píseň zpívá pro potěchu

a taktem úměrným v strom bije dutý

mdlé srdce samoty, ten datel žlutý.

Zde duši svoji v sosen vůni koupám

a napájím se z krás sladkého zřídla,

až volně nad vrcholky stromů stoupám

a snivý duch svá sivá šíří křídla

a zakrývá mi nebes ruch i země,

leč nový svět i nebe roste ve mně,

kde k písni ladí cit svou zlatou lýru –

a slyším píseň věčnosti a míru. –