Klid poledne.

Ztich skřivan v nebi – k zemi hluše padnul

jak zhaslý meteor;

pád v klasů moře, kde květ charpy vadnul,

co snivý, modrý zor

mu otvírá vždy krůpěj rosy s chvěním

jak matka dítě políbením.

Jest ticho, jako když se perlí v číši,

zní píseň cikady;

srp ženců syčet kolem neuslyší,

klas padat na řady –

tak teskně šumět jeho výkřik němý,

než k druhým klesne mrtev k zemi!

Hle, ženci v dálce mízí pod chatami

a zašel poslední:

jsou nebe teď a země spolu samy:

klid svatý polední!

Zem k smrti unavena oddechla si,

blíž k srdci tiskne mrtvé klasy.

Mlh clona za horami v hloub se slila

i mráčků bledý trs,

jak matka nebesa se odhalila;

hle, slunce – bílý prs,

zkad života zdroj proudí se a dere:

zem otvírá rty tisíceré.