Klid přírody.

V bouři hromu vzdáleného,

kam zpěv ptačí vpadá,

z tichých lesů jak se kouří

a jak tmí se lada!

Příroda jest jako dívka

v prvním lásky hněvu,

polo v slzách snivou tvář má,

polo ve úsměvu.

V žár poledne srpnového

v obilí to praská;

příroda jest jako žena,

jež ví, co jest láska;

zulíbána sluncem leží

v rozkvětu své krásy,

u vědomí, jaké tvorstvu

uchystala kvasy.

Pestrou strání, přes níž mlhy

snovají se v změti,

pavučiny cár se třese

na sežloutlé sněti,

i v té dumě, kterou nese

na vrasčité skráni,

příroda má snivou měkkost,

půvab odříkání.

A když krajem zasněženým

tiše kráčí zima,

zbystři zrak a napni ucho,

příroda jen dřímá,

v dlouhém lánu v oku ducha

se juž klasy tísní,

tichem v dálku se juž vlní

trilky ptačích písní.