KLID SLEPIC.

Na teplém výsluní – to ticho v dáli, v blízku! –

je letní odpůldne a žhavé pocely

teď slunce vysýlá, na dvoře v žlutém písku

zobáky do země se slípky popelí.

Šedivý výměnkář ven stoličku si nese

a dýmku zapále – víc už ho neblaží –

dívá se po dvoře, však Vořech nepohne se,

jenž dříme natažen na slunném zápraží.

Jsou všickni na poli a výměnkář jen tu je,

jsou vnuci ve škole, sám tedy zůstal dnes,

ni přítel nepřišel, jenž vždycky vypravuje

o zemích dalekých, neb v Uhrách sloužil kdes.

A líné slepice jen natahují krky,

jdou husy po dvoře a zvolna kachny teď,

jež časem kejhají a ztrácejíce brky

si k louži zasednou tam pod zahradní zeď.

V klid slepic lenivých se pranic nezachvělo,

po písku rozléval se dále slunce lesk,

jen šedý výměnkář, jenž podepřel si čelo,

po něčem ztraceném v své duši cítil stesk.

Na dvůr se zahleděl, jejž co den klidně vídá,

kde vždycky hovoří s ním jeho milý host,

a jemu poprvé dnes připadlo, že hlídá

cos v ňadrech lhostejných, – že je to Minulost...