Klid v duši.

Ne, nemůže se dotknout kal ni střela

té duše, která v sobě uzavřená

za cílem svým dál kráčí povznešená,

po kráse těká jen jak bdělá včela.

Byť stravou kůrku, ložem kámen měla,

je v klidu jejím nesmrtelná cena,

ji výsměch netkne, pohrda ni změna,

ať v srdcích juž neb na hvězdách se děla.

Jak pevná kotva v ní ta víra leží,

že dobro chce a k němu stále chvátá,

jak hořký lék, že vše tu marné, vratké.

A odtud její síla stále svěží,

ta zář dne podzimního tichá, zlatá,

ten soucit k všem, to shovívání sladké.