KLID.

Vysoký, tichý, nedostupný prostor nade mnou,

jak osudy oblaky plují cestou tajemnou,

a světy tajemnější v závrati té planou;

chci v jistotu jít zítřků s duší odhodlanou.

Nesmírnost harmonie nadpozemské, svatý klid

kéž přijde do hlubin mých dlouhých nocí zazářit,

by stíny odešly, jež táhly se mým žitím,

ať v srdci jsoucnost jen chvil velkých, šťastných cítím.

Ať sílu k sestupu mám s výšin slunce čarovných,

ať oči vidí zázrak Snův, a slzy není v nich,

ať hoře z pomíjejícnosti je mi cizím,

jak oblak v žhavých sférách rozplyne – ať zmizím.